Na vlně vzpomínek

Recenze

Vytvořeno 26. 5. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Je jenom otázkou času, kdy každý člověk začne pátrat v paměti, vzpomínat na chvíle, znamenající něco zvláštního, na lidi, s nimiž se setkal, zkrátka hledat důvody, proč je jeho vlastní život výjimečný. Občas se stává, že takový člověk napíše knihu. Kniha pak není výsledkem touhy psát, ale touhy vzpomínat, i když konečný výsledek může být velmi podobný. Šlápoty Zdislava Wegnera jsou takovou knihou.

O důvodu, proč Šlápoty vznikly, není potřeba spekulovat, autor jej dostatečně osvětluje v medailonku na konci knihy. Jde o text vzpomínkový, věnovaný rodičům a především otci. Autorská poznámka, jež je zároveň předmluvou, se v prvních řádcích zmiňuje o narození Štěpána, který se později stal autorovým otcem, a zároveň představuje i jakési vyznání se z lásky k tomuto muži.

Život autorova otce byl bezesporu inspirativní. Do Čech se s rodinou přestěhoval z Polska a musel si tak vydobýt v cizím prostředí prostor pro nový život. Členství v církvi Adventistů sedmého dne mu v integraci do tehdejší socialistické společnosti příliš nepomáhalo. Na šachtě, kde pracoval, se fáralo i v sobotu, v den, kdy adventisté nesmějí pracovat. Štěpánova víra se tak dostávala do rozporu s pracovními povinnostmi, což by rozumní lidé tolerovali, ovšem pro komunisty ve vedoucích funkcích představovalo dodržování náboženských zvyků vítanou záminku k perzekuci. Víra se odrážela v životě celé početné rodiny.

Autorovi nechybí téma vyrůstající z reality, postihující život obyčejných lidí, odrážející tehdejší dobu i kvality těch, kteří v ní žili. Námět představuje hlavní sílu knihy Šlápoty. Ocenění zaslouží rovněž neokázalý způsob vyprávění, popisný a nedramatizující ani události, doléhající na rodinu velmi těžce.

Text je rozdělený do kapitol, koncipovaných jako jednotlivé povídky. Přestože autor v předmluvě uvádí, že mají samostatný děj a pointu, není rozdíl mezi nimi výrazný, ani pointa není vždy zřejmá. Zdislav Wegner podlehl potřebě vysvětlovat čtenáři, co si má o jeho knize myslet a jak k ní má přistupovat. Možná je doba taková, že lidé více vyžadují přesné instrukce, ale kouzlo umění spočívá právě v tom, že si jeho „konzument“ musí hledat svůj vlastní způsob, jak ho chápat. Jde o cestu složitější, pracnější, riskantnější, ale stojí za to.

Drobnou výhradu mám vůči použitému jazyku. Kolísá mezi spisovným a obecným, což by samo o sobě nebyl problém. Neodpovídá však jazyku, kterým se hovoří v místě, kde se děj odehrává – okolí Havířova. Považuji to však za lepší variantu, než aby vypravěč mluvil jako Ruda z Ostravy.

Šlápoty zachycují důležité momenty rodiny, která se přistěhovala do Československa z Polska. Osud jejích členů je poznamenán vládnoucím režimem i tím, že jejich víra se neslučuje s principy socialistického státu, ba co hůř, věřící se v režimu preferujícím nemyslící masu stávají nevítanými individualitami. V knize však nejde o politiku, či o odpor proti vládnoucím komunistům, kniha je především o lidech, o těch, kteří autora ovlivnili a které měl rád. V tomto aspektu, i když to zní jako fráze, je hluboce lidská.

WEGNER, Zdislav. Šlápoty. 1. vyd. Liberec: Bor, 2015, 120 s. ISBN 978-80-87607-42-8.