Pátrání v husitském Táboře v podání naprosto nesourodé dvojice „detektivů“

Recenze

Vytvořeno 29. 5. 2015 3:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Kurátorka muzejních sbírek a bezpečnostní technik. Zdá se vám to jako nesourodá dvojice? Máte pravdu, avšak budete překvapeni jejich pracovní souhrou. Čeká je totiž objasnění vraždy, která zavání sektářstvím, a policie se zdá být značně neschopná.

Na knižních pultech se v dubnu 2015 objevila kniha se zajímavým názvem Mrtvá šelma. Jejími autory jsou spisovatel převážně fantasy a sci-fi žánru Jiří W. Procházka a autorka dětských knih Klára Smolíková. Už jen spolupráce těchto dvou lidí, kteří se na literárním poli dosud nesetkali, je pozoruhodná. Mě však zaujalo něco jiného. Detektivka, nebo chceme-li nový český thriller, se má odehrávat v jihočeském městě Táboře v prostředí husitského muzea a patrně i kroky vraha se budou točit kolem husitské minulosti. A proto jsem neváhala a chtěla si knihu přečíst. Mrtvá šelma však předčila veškerá má očekávání. Už při čtení prvních řádek mi vyrážela dech a nepřestala mě bavit až do samého závěru.

Hlavními hrdiny jsou, jak už jsem zmínila, Berenika Weissová, kurátorka sbírek v husitském muzeu v Táboře, a bezpečnostní pracovník Robert Štolba. Berenika se do táborského muzea dostala díky doporučení svého staršího kolegy, učitele a přítele Františka Kalandry. Práce ji maximálně naplňuje, a tak není divu, že zůstává v muzeu dlouho do noci. Je téměř typickým příkladem ženy – badatelky, která práci upřednostňuje před soukromým životem a zábavou, přestože má doma téměř třináctiletou dceru z rozvedeného manželství. Robert Štolba jí rozhodně nijak neimponuje. Bývalý policista, který má v muzeu za úkol vytvořit zabezpečovací systém sbírek, je neurvalý, cynický a vůbec nedbá na zdvořilé vyjadřování, ostatně ani na svůj vzhled. Je jasným protikladem Bereniky. Čtenář se s oběma setkává ve chvíli, kdy se František Kalandra postrádá a Berenika je přidělena Štolbovi jako doprovod do veřejnosti nepřístupných částí muzea.

Společně vystoupají až pod střechu budovy, kde najdou Kalandru viset nabodnutého na háku s vyvrženými vnitřnostmi. Pod ním je v kruhu vytvořen obrazec z různých předmětů odkazujících na husitskou historii. Po počátečním šoku a viditelné neochotě policistů začnou společně pátrat po vrahovi starého badatele a po motivu vraždy.

Detektivka je napsána zcela neokoukaným stylem. Autoři se příliš nezatěžují popisováním postav, předmětů, míst či událostí. Většinu se čtenář dozví z dialogů a myšlenkových pochodů hlavních hrdinů. Díky tomu je děj velmi svižný, události rychle plynou a my se dozvídáme skutečně jen to, co je podstatné k případu a vyřešení zločinu. Už jen to by vydalo na velmi dobrou knihu. Aby byl výsledný efekt skutečně dokonalý, využili autoři dvou úhlů pohledu. V jedné kapitole popisuje situaci Štolba svým drsným neurvalým pohledem, v další ji zjemňuje Berenika. Kapitoly se však nestřídají pravidelně. Někdy autoři využijí situace a popisují z obou úhlů pohledů jednu a tutéž událost, někdy jen střídají vyprávění a nechají děj plynout dál.

Jela jsem autem. Řízení mě sice moc neuklidňuje, ale v autě jste schovaní. Tedy aspoň si tak připadáte. Tábor se autům moc nepřizpůsobil. Jakmile vjedete do starého města, jste spíš nahraní. Někdy parkuji pod Bechyňskou bránou. Máme v ní expozici o životě ve středověku se spoustou střepů z vykopávek ze Sezimova Ústí, takže se tam zastavím a pak pokračuji pěšky k čp. 1 nebo na basu na Klášterák. [1]

Obloha měla olověnou barvu rentgenové desky.
Byl hnusný, blátivý prosinec.
Nic neprosvítalo, slunce to zkrátka zabalilo. Weissová mi sice vysvětlovala, že prosinec se jmenuje podle barvy zimního nebe, kterým slunce probleskuje, ale taky přiznala, že to není úplně jisté. Taky to prý mohl být prasinec podle zabijaček a doložen je i vlčenec, měsíc vlků. Já mám tedy jasno. Vlčenec. Vlci vyjí a stahují se k lidským sídlům.
Weissová měla kolem krku šálu o rozměrech a tloušťce hroznýše královského. Na hlavě pletenou hipsterskou čapku s anténou a v hlavě přetlak informací.
Pod nohama nám čvachtal chodník. Zapálil jsem si další cigaretu. [2]

První ukázka je psána z pohledu Bereniky Weissové, tedy je viditelně klidnější a uhlazenější. Druhá, z pohledu Štolby, nepostrádá sarkasmus a trefná přirovnání, kterými je kniha přímo prošpikovaná. Když se k tomuto naprosto originálnímu stylu vyprávění přidá ještě výborná znalost města a muzea, stejně jako místních poměrů, možných konfliktů na pracovišti a odhalení nepěkného jednání některých komunistických straníků vůči muzejním pracovníkům v éře socialismu, uvědomíte si, že držíte v ruce mnohem více, než jednu z dalších detektivek vzniknuvších v českém prostředí. Když si totiž odmyslíme vyfabulovaný příběh, vyjde nám z toho téměř svědectví dnešní doby. Co dokládá? Život, zvyky, lidské osudy, hudbu, jídlo, žargon, atd.

Potřebujete ještě nějaký další důkaz o tom, že Mrtvou šelmu si musíte přečíst? Myslím, že ne. Nejde totiž slovy vůbec popsat, jaká tato novinka je. Skutečně si ji musíte přečíst. Tak neváhejte. Já se zatím budu těšit na další příběh z této série, která dostala název Souřadnice zločinu. Bude se odehrávat v Kutné hoře a ponese příhodný název Stříbrná iniciála.

[1] PROCHÁZKA, Jiří Walker a Klára SMOLÍKOVÁ. Mrtvá šelma: Souřadnice zločinu 1: Tábor. 1. vyd. Praha: Plus, 2015, s. 128. Detektivka (Plus). ISBN 978-80-259-0382-7.
[2]Tamtéž, s. 233.