Příběhy lstivého Odyssea pro dnešního čtenáře

Homérovo vyprávění o moudrém ithackém králi zná zřejmě každý. Epos Odysseia je však pro mnoho dnešních čtenářů ne příliš čtivým dílem. Důvodem je jeho délka (kolem 12 000 veršů), forma (báseň je psána daktylským hexametrem, tedy časoměrnou poezií) i poněkud zdlouhavé popisy a archaický styl. Přesto nelze tomuto – zjednodušeně řekněme – předchůdci moderního románu upřít jisté kouzlo. A právě to se pokusil zprostředkovat modernímu čtenáři Luciano De Crescenzo, italský autor, který napsal již přes 25 knih a získal řadu významných ocenění.

V předmluvě knihy se můžeme dočíst, že autorův zájem o Homérovo dílo začalo již v dobách jeho mládí: „Když mi bylo patnáct, Odysseův nápad říct Polyfemovi, že se jmenuje Nikdo, mě natolik nadchl, že jsem dokonce žádal svého otce, aby mi změnil jméno – chtěl jsem se také jmenovat Nikdo. Otec si však v klasicích neliboval, a tak mi poněkud stroze odpověděl: ‚Koukej raději, aby z tebe byl Někdo, a neotravuj!‘“ (S. 9) Když si tuto scénu představíte, zřejmě se – stejně jako já – neubráníte smíchu. A smích vás nepřejde ani při čtení dalších řádků. 

Cílem autora bylo převést Homérův epos do „lidské řeči“, převyprávět jej pro dnešního čtenáře a přitom jej doplnit o vlastní zamyšlení a několik osobitých vzpomínek. Přestože mu vadí Homérův archaický styl, lze v jeho převyprávěném příběhu nalézt řadu lexikálních archaismů, přechodníků a patetických monologů.

Zachovává také s oblibou stálá epiteta u jmen bohů, kteří dle něj zasedají v konferenčním sálu podobném parlamentu. Svět bohů je zde stejně jako v Homérově vyprávění podobný tomu lidskému s tou výjimkou, že bohové jsou nesmrtelní a rádi si pohrávají s lidskými osudy. A pro De Crescenza je to svět, ze kterého si může tropit legraci. Například Athéna, která se zrodila z Dia, je dle něj prvním případem klonování v dějinách lidstva. Právě těmito vtipnými poznámkami vzniká z románu Příběhy lstivého Odyssea pro dnešního čtenáře nikoliv pouhá parafráze Homérova eposu, ale originální dílo, v němž jsou porušována pravidla běžného vyprávění. Když například začnete číst kapitolu o tom, jak se Odysseus ocitne na dvoře Fajáků a Athéna ho učiní díky své božské moci krásnějšího a vyššího, skočí do vlastního příběhu autor. V ich-formě si pak stýská nad tím, proč i jemu nějaká Athéna či jiná bohyně nepomůže v životně důležitých situacích. „Co já vím: třeba když jsem se šel ucházet o zaměstnání u IBM, nebo když jsem vyznal v tercii lásku dívence jménem Giuliana, která mi dočista popletla hlavu, anebo když jsem poprvé zanesl do nakladatelství Mondadori rukopis své knihy Tak pravil Bellavista. Místo toho jsem si vždycky musel vystačit s tím, co v danou chvíli skýtala móda – s trochou samoopalovacího krému, abych nebyl tak bledý, a s podpatky s nějakým tím centimetříkem navíc, abych vypadal vyšší.“ (S. 60)

Přiznávám se, že jsem občas dychtivěji četla tyto pasáže, v nichž jsem se mohla dozvědět něco více o autorových zážitcích, než ty, v nichž je popisováno dobrodružství hlavního hrdiny. A proč také ne? Odysseův příběh, který jsem četla v původní podobě (tedy nikoliv ve staré řečtině – vystačila jsem si s nepřekonatelným překladem Otmara Vaňorného), mi byl již znám. Co však pro mě bylo něčím novým, to byla druhá hlavní postava, kterou je sám autor vystupující do popředí v oněch úvahových či vzpomínkových pasážích. Některé z nich si zřejmě vybavím vždy, když budu číst určité zpěvy z Odyssey. Tak například v šestém zpěvu, v němž nahého Odyssea nalezne krásná Nausikaa (podle De Crescenza nejkrásnější žena vystupující v Homérově vyprávění), se autor čtenáři svěří s touto historkou: „Tato scéna v mém vydání Odyssey nebyla: vydavatel ji podrobil cenzuře. Mezi 127. a 138. veršem bylo dvanáct vytečkovaných řádků. Pamatuji si také, že mi jeden můj spolužák, jistý Mautone, několikanásobný repetent, velmi důvěrně sdělil, že si v Odysseji svého otce přečetl, že hrdina při pohledu na nahé služky dokonce masturbuje. Já mu pochopitelně uvěřil – mimo jiné proto, že jsem v tom věku nemyslel na nic jiného.“ (S. 52) Pro ty z vás, kteří Odysseu nečetli, musím dodat, že nic takého v Homérově eposu popisováno není. Téma lásky, kterou zahoří Odysseus ke krásným ženám, v něm však neschází. Kromě již zmíněné krásky, která Odysseovi darovala roucho a přivedla jej před svého otce, fajáckého krále, to je například kouzelnice Kirké či Sirény, které přirovnává autor ke Claudii Schifferové a jiným kráskám.

Hlavní hrdina Odysseus je dle De Crescenza „odvážný, prolhaný, miloval dobrodružství, lnul ke své rodině, a zároveň to byl také proradník, zvědavec, intrikán, lišák, darebák, inteligent a chvástal“. (S. 11) Právě tyto špatné vlastnosti jinak velice opěvovaného Odyssea jsou hlavní náplní několika příběhů, které jsou připojeny na závěr knihy. Nově De Crescenzo připojil také poslední kapitolu, v níž Odysseus odjíždí za dalším dobrodružstvím. „Není snadné sedět doma se založenýma rukama a hledět na manželku, když za sebou máte dvacetileté dobrodružství plné oblud, které vás chtějí zabít, lidožroutů, kteří vás hodlají sežrat, žen, jež vás chtějí svést, a bouří a soubojů do poslední kapky krve.“ (S. 196)

Odysseova posedlost po dobrodružství jej vede opět na moře vstříc nejrůznějším nebezpečenstvím. Pokud se i vy chcete vydat s tímto antickým hrdinou na cestu plnou nečekaných zážitků, pak vám doporučuji knihu Příběhy lstivého Odyssea pro dnešního čtenáře, která je díky spojení autorova humoru a nesmrtelného příběhu zajímavou publikací pro všechny, kteří se zajímají o antický svět.

Knihu Příběhy lstivého Odyssea pro dnešního čtenáře vydalo nakladatelství Dokořán.