Kniha, která zůstala na půli cesty

Recenze

Vytvořeno 15. 6. 2015 3:00

Autor: Lucie Sigmundová

Lizucha je neskutečně rozporuplná kniha, na kterou se recenze píše velmi obtížně. Disponuje totiž silným příběhem a několika nádhernými myšlenkami, jenže... jenže si při čtení říkáte, jak by mohla být úžasná, kdyby se bývala pojala jinak. A to je asi špatně.

Nejpůsobivější na nové knize Lenky Juráčkové je hlavní linka, týkající se životů Lídy a Valji. Dvou Ukrajinek, které se během totálního nasazení ocitly v německém lágru, kde potkaly své životní partnery. Když se pak válka chýlila ke konci, obě se rozhodly utéct a založit novou rodinu v Československu.

S Lídou se poprvé setkáváme už s jako starou opuštěnou osobou trpící Alzheimerovou chorobou, která přežívá ze dne na den. Ve snech se jí však promítají staré vzpomínky, díky kterým se čtenář retrospektivně seznamuje s jednotlivými momenty z jejího života. Její příběh je krásný, protože je lidský. Nezahrnuje velké hrdinské činy ani překvapivá dramata, Lída prostě přežívá v lágru, seznamuje se s manželem, trpí špatným zhojením po porodu a prokazuje bezmeznou mateřskou lásku.

A tohle všechno pak umně zabíjí značně otravná (a nezajímavá) vyprávěcí linie o dvou budoucích gymnazistkách Evě a Kátě, se kterými cloumá první láska. Neschopnost promluvit se svým idolem pár smysluplných vět by se snad víc hodila do beletrie pro dívky, ne do knihy, která má patrně zaujmout i dospělejší publikum. Pokud tedy Lizucha do kategorie děti a mládež skutečně nemá spadat.

Dalším problémem je samotný styl vyprávění. Jistou poetičnost, kterou si Lenka Juráčková přinesla ze svých předchozích básnických sbírek, nelze popřít.  A rozhodně je třeba ocenit, že autorka je přímočará a nemá potřebu útočit na čtenářovy city a sentimentálně jej vydírat. Jenže knížce chybí jakákoli gradace, jakýkoli výrazný moment. Vše je stále stejné až nezáživné. Dokonce i když se ve vyprávění objeví tajemství související s poválečným odsunem Němců, vypravěč jej jednoduše nechá ležet ladem.

Anotace slibuje čtenáři křehkost a ano, takový Lídin příběh je. Křehký a nádherný. Ale takový námět si zaslouží víc, než se mu dostalo. Víc prostoru, víc detailů, větší propracovanost. A ujasněnou cílovou skupinu čtenářů.

Pro autorku Lenku Juráčkovou je Lizucha vůbec první próza, před ní publikovala básně v literárních časopisech a vydala sbírky Sukně s hnědavými suky a Čemeřice. Za sbírku Čemeřice byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky. Ale její prozaický debut zůstal někde na půli cesty mezi dobrou myšlenkou a zpracováním.

Anotace
Devadesátiletá Lída trpící Alzheimerovou chorobou tráví stále stejné dny v domově důchodců, sama sobě anonymním člověkem. Zapomněla na všechno a na všechny, uzavřela se. Ve snech se jí však vracejí vzpomínky na dětství u Azovského moře, na totální nasazení v Německu, na muže, který ji z Reichu odvedl do Československa.
Když už to vypadá, že koloběh Lídina současného života nemůže rozsvítit nic hezkého, a hlavně nikdo blízký, objeví se u ní patnáctiletá Eva s kamarádkou Káťou a tajemným herbářem nalezeným v opuštěném domě. Dívkám se podaří nejen přiblížit se k osamělé, zahořklé dámě, ale také objevit její dávnou přítelkyni Valju, s níž se v době nuceného nasazení vzájemně podporovaly, a obě kdysi nasměrovala láska do stejného moravského města.
Lída s Valjou však nejsou jediné, kdo v křehkém příběhu nalézají, co jim chybělo.

JURÁČKOVÁ, Lenka. Lizucha. Brno: Jota, 2015. ISBN 978-80-7462-745-3.