Tradicionál Miloše Vodičky

Větry ošlehaný a komunistickým režimem bolestně prodraný básník Miloš Vodička je otcem mnoha vydařených básnických sbírek, studií a článků. V této recenzi se obeznámíte s poetickým dílem nazvaným Tradicionál, které vyšlo k pětašedesátému výročí narození tohoto ostříleného parda.

Miloš Vodička (narozen 27. 12. 1938 v Chrudimi) to neměl v životě zrovna jednoduché. V jeho dvanácti letech mu z politických důvodů poslali tatínka do žaláře a rodinu nedobrovolně vystěhovali do Nemošic u Pardubic, přičemž jí zkonfiskovali veškerý majetek.
Ani na studiích to neměl snadné. Po maturitě na Vyšší průmyslové škole chemické se hlásil na Pedagogickou školu v Brně. Studium mu však bylo zamítnuto – jak jinak než z kádrových důvodů – a tentýž rok musel odejít do špatně placeného zaměstnání laboranta.

Nelehké životní zkušenosti minulého režimu ho samozřejmě poznamenaly také v jeho tvorbě – například ve zmíněné sbírce Tradiciónál. Předdevětaosmdesáté nespravedlnosti však neošlehává plamennou kritikou jako někteří jeho současníci, ale volí ladnější a urozenější cestu. Tíživá atmosféra básní bystře komentuje černý mrak této doby a absurdistické nelogické obrazy tak trochu alegoricky poukazují na to, že něco shnilého je nikoli v království Dánském, nýbrž Československém.
Nejedná se však o nic přehnaně pesimistického či melancholického. Zřetelné prvky existencionalismu jsou nevtíravě zaobalené do rozšafných apollinaireských pásem, takže teprve na druhý pohled nás ovane mrazivý průvan autentičnosti.

V díle se nachází opravdu mnoho autobiografických výpovědí, přiznání a vzpomínek. Ani bych se nedivil, kdyby tato sbírka patřila k autorovým citově nejbližším. Hovorové výrazy dodávají na opravdovosti svědectví. Z veršů na nás občas zasálá éter sentimentality nebo na nás mrknou přízraky pohledných dívek či dobrotivé matky. Básník vložil do poezie bezesporu kus svého srdce.

Zajímavým zpestřením je nejen mnoho reálií, ale i spojování archaických slov (fangle, esenbák, frajtr, kamelot) s moderními výrazy (kompatibilní, genetika, laptop), čehož si vzhledem k výsledné umělecké stránce díla cením.

Autor též občas čtenáře zaskočí obscénním vtipem či vtipnou obscénností. Nejedná se o žádné silné vulgarity, ale nečekal jsem to – takový blesk z čistého nebe. Možná to byl básníkův záměr využít momentu překvapení. Nuže dobrá.

Z formálního hlediska máme co do činění s volným nerýmovaným veršem oplývajícím atmosférou jazzu a dob za socialistického režimu. Verše jsou nezřídka uťaté v polovině sdělení, což ve čtenáři vzbuzuje napětí a burcuje pocit očekávání.
Obsah je z velké části iracionální, taková vrtošivá absurdita. Není to zrovna můj šálek kávy, ale není to ani ztráta času.
Dílo má dostatečnou délku, takže máte o počtení postaráno. Místy mi tato sprška neveršovaných nelogismů přišla jako mlácení prázdné slámy. Výsledný dojem je dobrý, ale čtivo samo o sobě mě nějak nenaplnilo.

Pan Vodička dokáže lakonickými iracionálními větami výborně vykreslit atmosféru a nastínit detail. Občas se mu podaří i nějaký poutavý umělecky hodnotný slovní obrat. Mnoha lidem však tato lyricko-absurdistická estráda dost možná nesedne. Já se za dílo každopádně přimlouvám.



Několik kratičkých ukázek z díla na závěr:

V létě vesele lezli po lipách
v aleji hrobaříci tak červení
jako sovětské fangle
a na valech býval ohňostroj
protože diktatůra proletarijátu
pořád něco slavila
a pak viděli rudě


Rudolf Rokl krotí klavír který
se urval ze řetězu
To jsme si pěkně
zadžemovali na nebesích
Za chvíli bude ráno a
ptáci můžou začít řvát


MODLITBA:

Panno Marie prosím
ať nepřekročím bludný
kořen a když tak
ať se vrátím tam
kde tomu říkám
kdoví proč domů

AMEN