Vítejte v Potvůrkově

Recenze

Vytvořeno 9. 7. 2015 3:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Pasi Ilmari Jääskeläinen je jméno, které českým čtenářům patrně nic moc neřekne. Pokud již ovšem nestihli zaznamenat novinku s lákavým pohádkovým názvem z nakladatelství Paseka Literární spolek Laury Sněžné. Ten totiž v anotaci slibuje příběh vystavěný v duchu magického realismu. A co si budeme nalhávat – anotace je stejně tak lákavá, jako matoucí.  Přečtěte si proto mou recenzi a dozvíte se více.

Autor sice na českém literárním poli není dosud známý, v jeho zemi je tomu ovšem jinak. Je tvůrcem především románů a povídek sci-fi a fantasy, za svá díla dokonce získal několik ocenění. Českým čtenářům se nyní dostává do rukou příběh, kde se pohádková atmosféra snoubí s naprosto reálnými problémy hrdinů a kde je každý skřítek, víla či šotek proměněn z pohádkové bytosti na dřevěnou sochu trčící po léta v čísi zahradě.

Hlavní hrdinkou je Ella Amanda Milanová. Mladá žena, která nedávno dopsala diplomovou práci a koketuje s vědeckou kariérou. Jejím tématem je autorka dětských knížek o Potvůrkově, Laura Sněžná, která žije v městě, z něhož Ella pochází. Naše hrdinka má o svém životě zcela běžné představy – stát se něčí manželkou a porodit děti. Tuto představu však naruší zjištění, že je neplodná, a následné opuštění dosavadním milencem. A tak se Ella vrací do Zaječína, jako zastupující učitelka na místní škole.

Jednoho dne opravuje studentské eseje o světových literárních dílech. Na jedné jí však něco nesedí. Skutečně je hlavní hrdina v závěru knihy zastřelen prostitutkou? Ella sice celé Dostojevského dílo nečetla, něco jí však říká, že závěr byl jiný. Student si však trvá na svém. Četl to v knížce půjčené z místní knihovny. A tak se Ella s pomotanou knížkou vydává do knihovny, aby se zeptala, proč se studentům půjčují tak špatné knihy. Ingrid Kočičková, knihovnice, spisovatelka a členka Literárního spolku Laury Sněžné knížku zabaví, vyřadí a odmítá cokoli vysvětlovat. Elle to samozřejmě vrtá hlavou. Čeká ji však mnoho dalších změn.

Poté, co se rozhodne v místním tisku publikovat svou vlastní povídku, je přizvána samotnou Laurou Sněžnou, aby se stala poslední desátou členkou jejího literárního spolku. Ella dostane nevídanou možnost učit se spisovatelskému řemeslu od samotné zbožňované Laury. Na uvítacím večírku však Laura Sněžná záhadně zmizí a od té doby není k nalezení. Ella přesto proniká do nitra spolku, poznává postupně všechny členy a pomocí tajné Hry také odhaluje temné tajemství, které členové střeží.

Z předchozího textu se může zdát, že se jedná o pohádkovou knížku směřovanou mladším čtenářům. Opak je pravdou. Za fantastickými a místy až pohádkovými prvky se skrývá realita běžného života. Naši hrdinové se potýkají s běžnými starostmi, jako je bezdětnost, samota, obezita, péče o děti a rodinu, nevěra či různé nemoci. Žijí sice v rádoby pohádkovém městečku, ale ruku na srdce – není to jen popis klasického maloměsta trochu jiným, pohádkovým pohledem?
 
Co mě na knížce okouzlilo, byla schopnost autora, naprosto běžným věcem, lidem a problémům vdechnout pohádkovou podobu a přitom si udržet vážnost a autoritu.  Literární spolek Laury Sněžné je naprosto odlišný od všeho, co jsem až doposud četla. A přesto mě dokázal pohltit od prvního slova. Některá literární díla, ač dokážou udržet pozornost čtenáře po dlouhou dobu, mají naprosto uchvátaný a nedomyšlený konec, jakoby snad bylo lepší knížku nedočíst a ponechat si výslednou pointu jako tajemství. Literární spolek Laury Sněžné tento problém rozhodně nemá a to velmi oceňuji. Autor dotáhl dokonalost svého textu až do konce a opět dokázal, že to, co se může zdát neskutečné a fantastické, má ve skutečnosti naprosto reálnou pointu.
 
Nebudu zde knížku doporučovat určitému druhu čtenářů, neboť sama nejsem příliš velkým příznivcem sci-fi a fantasy literatury, ale toto dílo mě zcela nadchlo.  Pokud by se nakladatelství Paseka rozhodlo vydat některou z dalších autorových prací, rozhodně si ji ráda přečtu a budu věřit, že tímto můj výlet do finské literatury neskončil, ale naopak, právě začal.

„Skvělý výron,“ pochvaluje si muž a zapálí si cigaretu. „Vyronila jsi mi spoustu materiálu, který můžu využít v novém seriálu.“
Oba sedí v horním patře Ušákova hostince. Dušan Chlum si tu na čtyři dny pronajal pokoj. Je to zatuchlá kuča se špinavými tapetami na zdech. Vyšší standard by poskytl Zbořilův hotýlek, ale ten – jako obvykle – je plný japonských turistů, kteří přijeli hledat mrtvolu Laury Sněžné a obdivovat její rodný kraj. [1]

[1] JÄÄSKELÄINEN, Pasi Ilmari. Literární spolek Laury Sněžné. Praha: Paseka, 2015, s. 241. ISBN 978-80-7432-591-5.