Svoboda nadevše

Recenze

Vytvořeno 30. 7. 2015 3:00

Autor: Tereza Zítková

Když je člověk nucen opustit prostředí, kde vyrůstal, vždy mu v srdci zůstane prázdné místo. Proto se většina sirotků cítí opuštěná a nezakotvená  i přesto, že žijí ve velké společnosti. Není to totiž jejich rodina, není to jejich krev. Stejně se cítí i hlavní hrdinka románů Když život ještě býval náš od Marian Izaguirre. Román vydalo nakladatelství Argo v roce 2015.

Jednou z hlavních hrdinek mnohovrstvého románu je Lola, manželka knihkupce. Jejího manžela Matíase režim připravil o všechno. O jeho nakladatelství, střechu nad hlavou, ale především o jejich svobodu. S nástupem generála Franka se z krásného života stal každodenní boj o život. Ještě teď – po patnácti letech - se snaží dát si život do kupy. Provozují tedy spolu malý antikvariát, kde kromě starých a nepříliš krásných knih musí prodávat i papírenské potřeby, aby se uživili.

Do jejich stereotypně prožívaných dní vstoupí jednoho dne Alice. Žena žijící převážně už jen pro dobré knihy. Žena, která si za svůj život prošla mnohými útrapami, a přesto zůstává dál optimistická a energická. Dámy společně začnou číst knihu, která se nedávno do jejich antikvariátu dostala, a díky hlavní hrdince znovu objevují pravý smysl života. Kvůli ní naleznou dávno ztracenou naději a také díky ní vznikne jedno krásné nové přátelství.

Hlavní hrdinka knihy, jež ženy čtou, je Rose. Sirotek, stěhující se z místa na místo, postupem času získává informace o své ztracené rodině, a díky tomu se alespoň cítí zakořeněně, i když se svou rodinou nemá nic společného.

Lola a Alice sledují životní kroky Rose dospívající v mladou, krásnou a ve společnosti oblíbenou ženu. Zažívá vše, od prvního zamilování, přes rozčarování z první světové války, ztrátu iluzí, ztrátu svých nejbližších, až se dopracuje ke své osudové lásce a konečně se cítí šťastná a hlavně doma. Domov totiž pro Rose neznamená místo na mapě, nějaký dům či zemi, domovem je pro ni její milovaný Henry.

Autorka ve svém románu dokázala zachytit beznaděj, kterou lidé cítí, když přijdou o někoho blízkého, jak se stalo v případě Rose. Ale i beznaděj, která ovládne všechny, co přijdou o svůj vlastní život, o svou svobodu, o možnost žít tak, jak by si sami přáli, jak se stalo v případě Loly a Matíase. Čtenář ale na druhou stranu pozná i to, jak je zamilovaný člověk ochoten udělat pro svého milovaného opravdu cokoliv, a jak snadné je soudit někoho jen podle světu známých faktů.

Román je plný emocí kladných i těch záporných. Osudy zachycené v knize nejsou těmi nejšťastnějšími, ale o to jsou opravdovější. Jsou to životy plné bolesti, bezpráví i beznaděje, ale žijí je lidé, kteří se snaží s těmito překážkami bojovat. Je to tedy příběh plný naděje a touhy po štěstí. Je to vyprávění o lidech, jakými bychom chtěli být všichni.

Jediný fakt, který bych knize a zároveň autorce vytkla, je brzké prozrazení rozuzlení dané zápletky. I když to nenapsala přímo, bylo to jasné moc brzy. Dle mého názoru si mohla autorka s čtenářem ještě hodnou chvíli hrát, napínat ho a rozuzlení si nechat opravdu až na závěr.

Knihu doporučuji kvůli její opravdovosti. Čtenář v ní může nalézt důvod, proč je tak skvělé žít, a že není těžké být šťastný.

IZAGUIRRE, Marian. Když život ještě býval náš. Praha: Argo, 2015. ISBN 978-80-257-1448-5, 352 s.