Dětství Jana Procházky

Recenze

Vytvořeno 1. 8. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Dětství je obecně chápáno jako šťastné a bezstarostné období plné her, strávené v rodině plné lásky a bezpečí. Do takové idyly se při bližším pohledu dostávají falešné tóny, i v tom zdánlivě harmonickém lidé nalézají kazy, na které už dávno zapomněli. Jan Procházka v knize Ať žije republika vzpomíná na své dětství až s nepříjemnou objektivitou.

Procházkovy vzpomínky zavádějí čtenáře na konec druhé světové války. Vesnicí, v níž malý Oldřich se svými rodiči žije, prochází část fronty, někteří Němci bojují, jiní se snaží utéct. Sedláci mají strach, snaží se poslední dny války přežít bez ztrát na životech a hlavně na majetku. Oldřich i ostatní synové sedláků dostanou za úkol odvést koně, aby nepadli do rukou vojáků ani jedné z armád.

Oldřich se ocitl v roli vyvržence. Jeho otec se celý život snaží dostat mezi privilegovanou vrstvu sedláků, cena za to je však poměrně vysoká. Dřina, absurdní skrblení, tvrdost na sebe i okolí. Pohrdání provázející otcovy snahy se přenáší i na Oldřicha, synové ostatních sedláků ho šikanují a jeho drobná postava mu ještě více komplikuje život. Oldřich se však nevzdává a s kluky bojuje, nevynechá jedinou příležitost, jak jim trochu zatopit.

Oldřichovo dětství není idylické, každý den pro něj představuje boj, musí být neustále ve střehu, přesto ho čeká časté bití od kluků nebo od otce. Vyrůstá na venkově, kde kůň má pro sedláka mnohem větší cenu než dítě. Oldřich se proto Juliny – jak se jejich kůň jmenuje – nevzdává snadno, nechal by se snad Němci i zabít. V hlavě mu zůstává jen jedna myšlenka. Musí najít jinou Julinu a dovést ji domů.

V dnešní době si těžko dokážeme představit myšlení tehdejšího sedláka, pro nějž je majetek natolik svatý, že pro něj obětuje nejen svůj, ale i život své rodiny. Procházka to dokázal ve své knize vyjádřit velmi srozumitelně, dítě bere takový stav věcí jako daný, neměnný, protože nepoznalo jiný. Jeho vztah vůči otci je založen na strachu, prosvítá jím sice jiskřička lásky, ale hlavní je respekt vynucený násilím.

Oldřich také dobře nerozumí tomu, co se ve vesnici děje, když Němci začínají utíkat. Z jeho pohledu vyplývá na povrch hrabivost sedláků nezastavující se před ničím, ani před exekucí vlastního souseda, jejich ochotu kolaborovat s kýmkoliv i rozebrat si opuštěný majetek. Nechápe ani to, proč lidé uštvou jeho jediného dospělého přítele. Válka se vesnici vyhne, její hrůzy však k Oldřichovi doléhají nepřímo. Zejména zraněná zvířata v chlapci vyvolávají lítost, není divu, ve světě, v němž si lidé ubližují a myslí jen na svůj prospěch a zisk, jsou zvířata jedinými tvory, kteří se nepřetvařují a zaslouží si bezvýhradnou lásku.

Autor zobrazil rodnou vesnici a její obyvatele tak, jak mu utkvěli v hlavě, z pozice pronásledovaného outsidera. Zapsal své pocity nejen do knihy, ale posléze se podílel i na jejich zpracování pro film. Pro jeho bývalé sousedy to musel být nepříjemný zážitek, nejspíš ani nechápali, odkud se mohly vzít tak ošklivé vzpomínky na tak dobré a poctivé lidi, jakými vždy byli. V doslovu jeho dcery Lenky Procházkové se objevují autorovy obavy z toho, jak vesničané film přijmou. Snímek se ovšem na plátně příliš neohřál, normalizační léta Procházkovi nepřála a on brzy zemřel.

Kniha byla úspěšná, stejně jako film, který byl podle ní natočen. V létech normalizace bylo ovšem mnoho podobných děl záměrně zapomenuto. Přesto jde o nesmírně působivý text, pohlížející na život na vesnici bez příkras a svým způsobem velmi krutě a bezohledně. Jan Procházka dokázal úžasným způsobem odfiltrovat balast pseudovzpomínek obvykle zastírajících pravdu, že dětství nebývá vždy tak šťastné, jak se píše v některých knihách.

PROCHÁZKA, Jan. Ať žije republika. Já a Julina a konec velké války. Vydání čtvrté, v nakladatelství Novela bohemica první. Praha: Novela bohemica, 2015, 185 stran. Vlny (Novela bohemica). ISBN 978-80-87683-42-2.