Kahudova věčná ouvertura

Recenze

Vytvořeno 17. 8. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Nakladatelství Paper Jam pokračuje ve vydávání díla Václava Kahudy. Po jeho prvotině Příběh o baziliškovi se na pult knihkupectví ve druhém vydání dostává kniha Veselá bída. Jde o titul z roku 1997 z tehdejšího nakladatelství Petrov.

Šest let, dělících dokončení textu a jeho vydání, svědčí o tom, že se Kahuda svou první knihou nestal autorem bestseleru, byť Příběh o baziliškovi můžeme označit za výjimečný. To samé platí i o následující knize, Veselá bída nedoznala žádné změny týkající se autorského stylu či výběru témat.

Na tomto místě obvykle naznačuji děj knihy, aby čtenář alespoň tušil, do čeho jde. Psát o ději Veselé bídy je zhola nemožné, pídit se po něm v bludišti textu je jako hledat Minotaura v labyrintu plném nepochopitelných odboček a slepých uliček. A hledající je přitom stejně na pochybách, chce-li obludu nalézt, či ne. Kahudův text je však možné číst i bez pátrání po bestii významu.

Soumrak, zvon bije. Hluboké nebe plné prachu, listí a ptáků. Je září v městské čtvrti. Ve dvorech hasne harantí křik. [1]

Čtenář, který Kahudu nezná, by si tyto úvodní věty mohl snadno splést s obvyklou expozicí, po níž následuje děj. Kahuda však není autorem obvyklé knihy, na podobné věty v textu narazíme nesčetněkrát. Označit Veselou bídu na nekončící úvod, to je jen mírná nadsázka. Text, jak jsem již podotkl, nestojí na ději, čím ale může zaujmout autor, pokud nevypráví příběh? Nebo je možné příběh nalézt i v knize bez děje? Je to ale trochu jinak. Kahuda na sebe vrství opulentní množství obrazů, barvitých a sugestivních výjevů, z nichž si čtenář může složit svůj vlastní příběh. A je z čeho vybírat – vítr prohánějící se noční Prahou, opilý hlídač v docích, zatopené město v údolí, nahatá holka, potácející se okolo cikánských domů, zátah v policejních volhách…

Přestože je autorův styl originální, často si vzpomeneme na jiné autory, k nimž by se dal přiškatulkovat. Vybavíme si obšírné Hrabalovo vyprávění, rozevláté Demlovy obrazy, černý humor Váchalova Krvavého románu, za některými slovy zahlédneme dokonce Jana Karafiáta. To vše lze najít v nesmírné šíři Kahudova slovního projevu.

Obrazy, z nichž se Veselá bída skládá, působí jako statické momentky, snímky, pořízené posedlým lovcem fotografií, hledajícím umění v těch nejzapadlejších koutech města. Nachází je častokrát ve špíně, ve stokách, v temných zákrutách lidské duše, posedlosti a smyslnosti. V tomto smyslu se Kahudova kniha podobá Spiklencům slasti Jana Švankmajera.

Milan Hodek vydal druhou Kahudovu knihu v podobném stylu jako tu první, jen barva přebalu doznala změnu. Rodí se tak velmi zajímavá série svazků, něco jako „sebrané spisy Václava Kahudy“, což v současné době, kdy se dobrá literatura velmi nesnadno prosazuje, je velmi odvážný projekt.

KAHUDA, Václav. Veselá bída. 2. vyd. Hradec Králové: Milan Hodek, 2015, 138 s. ISBN 978-80-87688-30-4.