Po Whitmanovi a Woolfové přichází odkazy na Andersena

Recenze

Vytvořeno 22. 8. 2015 3:00

Autor: Jana Křepelová

Jeden z nejslavnějších amerických spisovatelů současnosti, Michael Cunningham, přichází čtyři roky po vydání posledního románu Za soumraku (By Nightfall) s novým románem plným náznaků, emocí a mezilidských vztahů.

Sněhová královna (The Snow Queen) je stejně jako další Cunninghamovy romány, Vzorové dny a proslulé Hodiny, knihou odkazující na slavného spisovatele. Ve Vzorových dnech se postavy i čtenáři setkávají s verši Walta Whitmana z jeho sbírky Stébla trávy, která je dodnes považována za stavební kámen volného verše v poezii. V zatím asi nejznámějším díle Michaela Cunninghama, v románu Hodiny, je aluze na známé spisovatele dovedena k největší dokonalosti. Základem románu je odkaz na dílo Virginie Woolfové, Paní Dallowayovou. Právě toto dílo je v Hodinách  modifikováno hned několikrát. V jedné části se setkáváme přímo s Virginií Woolfovou na konci jejího života, v další části se ženou, jejíž život je ovlivňován knihou Paní Dallowayová, a ve třetí a poslední části se seznamujeme přímo s postavou paní Dallowayové. Zároveň jsou všechny tři části bravurně propojeny.

Ve Sněhové královně nacházíme – už podle názvu – odkaz na dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena, který napsal stejnojmennou pohádku o boji dobra a zla v pojetí malé holčičky a jejího kamaráda. Kaj je očarován Sněhovou královnou a odjíždí s ní do jejího paláce. Gerda se však nechce vzdát a vydá se ho hledat. A všechna utrpení, která Gerda musí podstoupit, nevyjdou vniveč, protože Gerda Kaje najde a zachrání. Poté se spolu vrací domů.

Cunningham si z Andersenovy pohádky vypůjčil nejen prvotní motiv sněhu, ale také boje dobra a zla a hlavně věčný motiv času, který najdeme v každé z jeho knih.

Jeden z hlavních hrdinů, Barret, je zajatcem své vlastní každodennosti, která mu nedává možnost změny. Hledá každý sebemenší náznak přicházejícího obratu v jeho životě. Při jedné z mnoha procházek Central Parkem na obloze uvidí světlo, které si vyloží právě jako toto znamení, a začne hledat změnu, která měla být tímto světlem signalizována. Posouzení, zda ji našel, necháme na každém čtenáři a jeho subjektivním názoru.

Vedle Barreta se v knize setkáváme také s jeho starším bratrem Tylerem, jeho nemocnou ženou Beth a jejich společnou přítelkyní Liz. Tyler hledá stejně jako Barret únik z obyčejného a všedního světa, ale využívá k tomu jiných prostředků. Jeho žena Beth by naopak byla velice ráda, kdyby mohla zakusit obyčejnost každodenního života svých spolubydlících, ale vzhledem k okolnostem se jí to nedaří. Každá z hlavních postav prožívá plynutí času jinak a snaží se jinak si jej přizpůsobit pro svou potřebu. Právě díky tomuto okamžiku je kniha velice individualistická i přesto, jak moc jsou životy hrdinů propojeny, tím víc autor docílil napětí a dynamiky příběhu.

Sněhová královna má s Hodinami mnoho společného i rozdílného. Společný mají obě díla rámec příběhu, jeho zasazení do prostoru a samozřejmě také odkaz na literární klasiku. Rozdíl můžeme najít ve způsobu využití klasického díla v jednotlivých Cunninghamových románech. V Hodinách je kniha Virginie Woolfové přímo viditelná na každé stránce, kdežto ve Sněhové královně je Andersenova pohádka umístěna více do pozadí a vytváří jakousi metafyzickou kulisu.

Je příhodné, že si Cunningham vybral jako základ svého románu  pohádku, protože právě pohádka čtenáře nejlépe vytrhává ze světa každodennosti a fádního uplývání. Pohádka je výjimečná, protože nepatří do našeho všedního světa, pomáhá nám se od tohoto světa odpoutat. Spolu s motivem sněhu se v knize objevuje nádech magie, vánočního času, výjimečnosti, ale – na rozdíl od těchto veskrze pozitivních věcí – také sníh odkazuje na kokain, který hrdiny doprovází celou knihou.

Nejen tato nejnovější, ale také ostatní Cunninghamovy knihy jsou typické svou zkratkovitostí a náznakovostí. To vše zjistíme poté, co knihu dočteme a snažíme se zformulovat jakousi charakteristiku hlavních postav. Nejsme o nich schopní říct víc než jednu větu. A právě tento způsob psaní činí Cunninghamovy knihy tak výjimečnými a bravurně napsanými. Jako čtenáři máme tu možnost domýšlet si detaily, nebo naopak přicházet na různá zobecnění týkající se postav i děje knih. Vše je to způsobeno vlivem modernistů na Cunninghamovu tvorbu, což přiznal i sám spisovatel v jednom novinovém článku:

Z mého pohledu přinesli největší literární revoluci modernisté. Počátkem dvacátého století se najednou romány začaly týkat jazyka stejně jako událostí. Byly o obyčejných životech, a tak vlastně přispěly k tomu, že dnes nic jako ,obyčejný život‘ neexistuje – můžeme mluvit jen o nedostatečně oceněném lidství. A rovněž došlo k tomu, že román přestal být vnímán jako morální poučení pro čtenáře, kteří je vlastně ani nepotřebovali. [1]

Kniha je nabitá emocemi a informacemi k zamyšlení. Je prodchnuta mnoha náladami, k jejichž prožití se bude každý čtenář velice rád vracet. Michael Cunningham nám všem opět připravil nezapomenutelný příběh lidských životů.

[1] Cunningham, Michael. Sněhová královna. Praha: Odeon, 2015, vyd. 1, 264 s. ISBN 978-80-207-1625-5. Str. 251.