Navštivte Izrael jako dobrovolný kibucník

Recenze

Vytvořeno 25. 8. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Kibucy jsou svérázným ekonomicko-sociálním modelem, který zažíval svůj největší rozkvět v době židovského osidlování Palestiny. Jaká je jejich současnost, to může čtenářům přiblížit kniha Deník z kibucu, zápisky Jaroslava Balvína pořízené za jeho pobytu v kibucu Ejn Gev.

Historie tohoto způsobu hospodaření sahá samozřejmě hlouběji. Jak je možné zjistit, první kibuc byl založen už v roce 1909. Nám, okolo nichž prošel reálný socializmus, může myšlenka kibucu připomínat prvotní komunistickou myšlenku nebo JZD. Je však potřeba mít na mysli, že na rozdíl od naší zkušenosti, základem kibuců je dobrovolnost a hlavně nutnost přežít.

Autor knihy se zaměřil na několik aspektů kibuců. Kromě jejich historie a fungování v současné době hledal stopy, které v nich zanechali Češi.  Není jich málo, židovská komunita byla v Československu před druhou světovou válkou velmi silná, mnoho z těch, kteří přežili holocaust, pak raději odešli do Palestiny či později do nezávislého Izraele.

Jaroslav Balvín pobyl v kibucu Ejn Gev pouhé dva měsíce, což představuje nejkratší dobu, po níž je možné pracovat jako dobrovolník. Trochu nevážně své rozhodnutí komentuje tím, že déle by jej jeho partnerka nenechala trávit čas mimo domov. Pro záměry knihy však šlo o dostatečně dlouhé období, troufám si říct, že delší, než by si autor přál. Je možné, že pokud by jeho pobyt pokračoval, vyzněla by kniha trochu jinak, ale dobrovolnictví v kibucu s sebou nese v současné době jiný charakter práce, než trvalé členství. Co vlastně obnáší takové dobrovolnictví a jaký je jeho význam? Určitě si nepředstavujme, že dobrovolníci z celého světa jsou pro kibuc významnou pomocí ve smyslu vykonávané práce. Jaroslav Balvín ani nepředstírá, že by jeho činnost nějakým způsobem přispěla k prudkému ekonomickému růstu Ejn Gev. Umývání nádobí či oprava sítí ostatní kibucníky opravdu nevytrhne. Přítomnost lidí, především mladých, však funguje jako velmi dobrá reklama a bez nákladů. I když je nutno počítat s tím, že mnozí z dobrovolníků udělají více škody než užitku, vyjde mnohem levněji, než kdyby se prováděla cílená reklamní kampaň na různých místech zeměkoule.

Text knihy Deník z kibucu doprovází celá řada černobílých fotografií, zobrazujících lidi, s nimiž se autor setkal, prostředí kibucu a některé stránky zajímavých knih. Spolu s datovanými kapitolami tak skutečně splňuje formu cestopisného deníku, doplněného občasnou poznámkou o vnitřních pocitech autora. Ty příliš pozitivní nejsou, což je pochopitelné, vzhledem k autorovu vztahu k mytí nádobí.

Poněkud rušivá je jistá nevyrovnanost – většinu textu autor píše popisným způsobem, občas však nečekaně použije vulgarizmus, a to nejen když cituje některého ze svých kolegů, ale i když mluví sám za sebe. Pohled na současnost kibuců a institutu dobrovolnictví je však objektivní, bez příkras a bez ideového zabarvení. Je zřejmé, že Jaroslav Balvín nejel do Izraele hledat sám sebe či objevovat nějakou pochybnou mystiku. Pokud něco hledal, pak jen Čechy, kteří kibucem prošli.

BALVÍN, Jaroslav. Deník z kibucu: české stopy na břehu Galilejského jezera. Vydání první. Praha: Novela bohemica, 2015. Vlny (Novela bohemica). ISBN 978-80-87683-47-7.