Agatha Christie – Pokus o špionážní thriller?

Recenze

Vytvořeno 28. 8. 2015 3:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Královnu detektivek – Agathu Christie – nijak dlouze představovat nemusím. Nakladatelství Knižní klub vydává její romány pravidelně, a tak její čtenáři mohou mít dostatečnou zásobu ke čtení. Vedle klasických detektivek s oblíbenými vyšetřovateli vychází i soubory povídek nebo méně známé tituly z jejího díla. Jeden z nich vyšel v létě 2015 a jmenuje se Cestující do Frankfurtu.

Tato novinka je na českém trhu uvedena poprvé, přestože román vyšel již v roce 1970. Bylo to v době, kdy autorka slavila své osmdesáté narozeniny a v Británii byl tehdy uváděn jako její osmdesáté dílo.  Nejen díky tomu se stal rychle velmi populárním a trhal žebříčky prodejnosti. Byl totiž naprosto odlišný od všeho, co kdy před tím napsala. Kdo by čekal klasickou detektivku, bude zklamán. Cestující do Frankfurtu je totiž označován špionážním románem, já osobně bych jej nazvala pokusem o špionážní thriller s konspiračními prvky. Vymyká se nejen tomu, co dosud od Agathy Christie vyšlo, ale i klasickou skladbou románového díla.
   
Pokud bychom hledali hlavního hrdinu, těžko říct, koho označit. Snad by jím mohl být sir Stafford Nye, se kterým se setkáváme na samém počátku knihy. Letí právě letadlem do Londýna, když musí kvůli husté mlze letadlo udělat na dvě hodiny pauzu a přistát ve Frankfurtu. Tam si k němu přisedne záhadná žena a žádá ho o pomoc. Jde jí údajně o život a tak ho požádá, zda by se od ní nechal „na oko“ okrást, aby mohla v jeho plášti a s jeho pasem bezpečně doletět do Londýna. Sir Stafford na toto přistoupí, ženě zachrání život a posléze se dozvídá, že se jednalo o špionku, která měla tajné důležité dokumenty. Bůh ví, proč se s ní setká znovu a je pozván – můžeme napsat, že snad i přinucen – cestovat s ní do Rakouska.
   
Na tamním hradě, označovaném jako Orlí hnízdo, sídlí extrémně tlustá stará hraběnka topící se v bohatství. Tahá za nitky politiky, financí, charity, ale i nerostného bohatství nebo drogové mafie. Je obklopena přepychem, nejlepšími uměleckými díly a také mladíky, kteří mají patřit k nové árijské rase a mají vytvořit nový svět. V jejich čele stojí muž označovaný jako mladý Siegfried, který má být údajně tajným Hitlerovým synem. Zde autorka rozvíjí konspirační teorie o Hitlerovi a jeho pokračovatelích, o jeho smrti a sebevraždě, která údajně nenastala, atd.

„Tohle je Hitlerova země, že? Nejsme daleko od Berchtesgadenu – nebo ano?“
„Leží támhle na severovýchodě.“
„Vaši příbuzní, vaši přátelé – přijali Hitlera? Věřili v něj? Ale možná bych se na tohle ptát neměl.“
„Neměli rádi jeho a nic z toho, za čím stál. Ale říkali Heil Hitler. Podvolili se tomu, co se s jejich zemí stalo. Co jiného mohli dělat? Co jiného mohl kdokoli v tehdejší době dělat?“ [1]

„Ještě ne. Pochopíte to později. Pro tuto chvíli máme svou roli. Jsme připraveni a ochotni, doslova dychtíme pro zasvěcení. Uctíváme mládí. Jsme následovníci a příznivci mladého Siegfrieda.“
„Vy to dokážete podat, o tom není pochyb. Ale nejsem si tak jistý sám sebou. Nikdy jsem nebyl jako ctitel čehokoli moc úspěšný. To králův šašek není. Je skvělý v odhalování. Ale to by právě teď nikdo neocenil, že?“ [2]

Po návštěvě tlusté hraběnky se ovšem s postavou sira Stafforda loučíme a znovu ho potkáváme až v závěru knížky. To abychom zjistili, kam dospěl jeho podivný vztah se špionkou. Do té doby následuje přehled politických náhledů do různých zemí, abychom pochopili, že anarchie a problém neonacismu se rozvíjí všude, nejen v Anglii a že je třeba s tím něco dělat. Na scénu přichází vláda a tajní agenti, kteří pátrají po jádru problematiky a chtějí zneškodnit hlavního pachatele. Ke konci se řeší ještě jakýsi vynález nazvaný Benvo, což je vědecký pokus, který má uvést hromadně lid v benevolenci, toleranci a mírumilovnost a zabránit tak násilí a válkám. Když vláda a agenti žádají vědce, který kdysi na vynález přišel, aby jej obnovil a uvedl do praxe, odhalí při tom hlavního pachatele, tajného agenta, který pracoval proti nim.
   
Problém by nebyl v myšlenkách, se kterými si autorka pohrává. Ty jsou zajímavé a nadčasové, neboť podobné hrozby řešíme i my v dnešní době. Vidím ho v nepříliš šťastně zvoleném příběhu, do kterého problematiku obalila. Je chaotický, nejasný, čtenář mnohdy nechápe, proč se děje to, co autorka popisuje.  Proč vůbec sir Stafford odjel se špionkou do Rakouska? Proč se do věci míchá Staffordova teta Matilda, v níž vidíme opět prototyp Agathiny oblíbené postavy, tedy tetičku, co údajně ničemu nerozumí, ale oklikou se v rozhovoru vždycky dostane k tomu, co potřebuje zjistit. A proč najednou Staffordova postava mizí a objevují se další agenti, kteří řeší další problémy? Ty sice na sebe zdánlivě navazují, ale autorka se nijak nesnažila provázat je do příběhu. Zkrátka příběh bych zde opravdu hledala jen těžko a nezachrání to ani epilog. Pokud však budu hodnotit knihu z hlediska nadčasových myšlenek, čtivosti a schopnosti autorky zaujmout čtenáře i v žánru, který psala pravděpodobně poprvé v životě, musím hodnotit kladně.
   
Román Cestující do Frankfurtu doporučuji k přečtení už jen kvůli tomu, že se autorka obdivuhodně trefuje do problematiky, kterou řeší i dnešní svět. Také proto, že to je rozhodně originální dílo, i když do špionážních thrillerů má podle mě dosti daleko. Za pokus to však rozhodně stálo a jsem ráda, že bude román umístěn v mé knihovně mezi ostatními díly Agathy Christie.

[1]CHRISTIE, Agatha. Cestující do Frankfurtu. 1. Praha: Knižní klub, 2015, s. 109. ISBN 978-80-242-4937-7.
[2]Tamtéž, s. 132.