O lidech a jejich nejbližších příbuzných

Recenze

Vytvořeno 26. 9. 2015 3:00

Autor: Jana Křepelová

Karen Joy Fowlerová je americká spisovatelka a také proslulá milovnice zvířat, která dodnes vydala šest románů a několik povídek. Do povědomí čtenářů se dostala románem Čtenářský kroužek Jane Austenové z roku 2004. V roce 2014 vydala knihu Všichni jsme z toho úplně na větvi, která oslovila nejen čtenáře, ale i kritiky a je překládána do řady jazyků.

Román Všichni jsme z toho úplně na větvi není jen tak obyčejným románem. Na konci prologu se nachází dvě věty:

Přeskoč začátek. Začni uprostřed. [1]

A tyto věty přesně vystihují celou kompozici knihy. Vypravěčka Rosemary opravdu svůj příběh začíná vyprávět uprostřed. A není to ledajaký příběh. Je to příběh rodičů a jejich dětí, soudržnosti mezi těmito dětmi a kvůli shodě různých okolností také jejich odtržení.

Každý ze sourozenců je úplně jiný. Nejstarší Lowell není ve své rodině spokojený a často utíká z domu. Nejmladší Rosemary prošla obrovským vývojem od dětské ukecanosti a potřebě říct svému okolí naprosto každou myšlenku, která ji napadne, až k mlčení a pravidlu, že ze tří myšlenek vybere jen jednu, kterou posluchači sdělí (mimochodem toto pravidlo později dotáhla nejen ke třem, ale dokonce k sedmi myšlenkám, ze kterých vybírala jen jedinou). A prostřední Fern? Prostřední dítě manželů Cookových je šimpanzí slečna.

Během několika desetiletí dvacátého století docházelo k biologickým, ale také psychologickým experimentům a výzkumům, do kterých byli zahrnuti nejen lidé, ale také šimpanzi. Vědci se snažili tyto primáty srovnávat s lidmi a výzkumy došly tak daleko, že si někteří z vědců brali k sobě do rodin na výchovu šimpanze. To je také případ Fern. Ta se dostala do rodiny Cookových a stala se právoplatným členem domácnosti. Otec psycholog a studenti z univerzity se však věnovali nejen jí, ale také tehdy malinké Rosemary a snažili se sjednotit a poté srovnat vývoj obou slečen. Tím se Fowlerová dostala do kontroverzních vod tabuizovaných témat.

Každá část knihy je uvedena citátem z díla Franze Kafky Zpráva pro jistou Akademii, jehož hlavním hrdinou je opičák:

… vaše opičáctví, pánové, pokud máte něco takového za sebou, vám nemůže být vzdáleno víc než mé opičáctví mně. Na patě však lechtá každého, kdo chodí po zemi: malého šimpanze jako velkého Achilla. [2]

Kafka samozřejmě nepíše jen o opici jako takové, připodobňuje ji k člověku, dává jí lidské schopnosti, lidskou moudrost a vlastnosti. A to samé dělá také Fowlerová v případě Fern a Rosemariina vztahu k ní. Obě si byly velice blízké, což přetrvalo i přes jejich pozdější odloučení. Velice zajímavé je sledovat, jak se postupně změnily Rosemariiny vzpomínky na její a Fernino dětství. Kniha mimo to obsahuje také mnoho psychologických termínů a myšlenek, které ji staví na trochu jinou úroveň.

Téma se z hlediska etiky dotýká velice ožehavé problematiky výzkumů na zvířatech, které byly a jsou prováděny. Během četby se určitě každý zeptá sám sebe, jestli si jako lidé můžeme připadat nadřazení nad zvířaty a jestli tuto svou domnělou nadřazenost můžeme využívat, abychom zvířatům ubližovali a zkoumali je. Na tuto otázku si však musí čtenář odpovědět sám. V knize se naštěstí ke konci dozvídáme, že většina výzkumů prováděných se šimpanzi byla již zakázána, což je nám alespoň miniaturní útěchou za to, o jakých hrůzách se v souvislosti s těmito experimenty dozvídáme nejen z médií, ale také z beletristických děl.

Samozřejmě, že už samotný název zpětně velice názorně evokuje nastolené téma, ale vidina houpajícího se šimpanze je jen jedním z významů titulu. Ten další význam odhaluje následující ukázka:

Když se Fern zvedne, je obalená sněhem od hlavy až k patě a vypadá jako pocukrovaný koblížek. Obě si svým vlastním způsobem vynucujeme, aby nás zvedli a kolíbali ve vzduchu. Jsme z toho úplně na větvi, popisuje máma naši rozjařenost nezvykle trefnou frází. [3]

Velice vhodně zvolená ich-forma nám nenásilně vnucuje představu toho, že vše, co se v knize odehrává, jsou fakta, která se opravdu v minulosti stala. Spolu s výběrem neotřelého tématu a volbou čtivého jazyka je příběh doveden k dokonalosti.

[1] FOWLEROVÁ, Karen, Joy. Všichni jsme z toho úplně na větvi. Vyd. 1. Praha: Plus, 2015, 330s. ISBN 978-80-259-0399-5. Str. 8.
[2] Tamtéž, str. 5.
[3] Tamtéž, str. 107.