Recenze: Hermann Hesse – Pohádky

Vytvořeno 2. 10. 2015 3:00

Autor: Tereza Kinovičová

Nakladatelství Argo v letošním roce připravilo dotisk vydání Pohádek Hermanna Hesseho. Knihu byste v oddělení dětské literatury však hledali jen stěží. Niterným hlasem snové fantazie a bohatou symbolikou promlouvá k dospělému čtenáři osm příběhů, které v mnohém přesahují tradiční žánr pohádky.

Stejně jako v klasických pohádkách, i zde mají postavy a předměty kouzelnou moc a mezi dobrem a zlem vzniká pouto, často tak pevné, až splývají v jedno. V úvodní pohádce matka – v nevýslovné touze darovat svému synovi do vínku to nejlepší – vyřkne ve spěchu nad kolébkou pošetilé přání. Matka - sudička nevědomky určí Augustovi osud, který jej přivede na scestí, téměř do záhuby. Přání je také motivem pohádky Faldum; obyvatelé města mají možnost vyslovit jedno přání, které jim bude vyplněno. Jak přání gradují od malicherných, skromných až k velikášským přáním o úniku ze světa lidí, graduje i příběh, přání se stane kletbou – podobně jako v příběhu Augusta – a způsobí zkázu města. Příběh můžeme chápat jako alegorii pomíjivosti; lidé, věci, jevy, přání i pevné hory, všechno má svůj vymezený čas trvání. Tak jako se snoubí dobro se zlem, snoubí se v příbězích i realita a sen až do té míry, že jsou zaměnitelné. Básník ze stejnojmenné pohádky na cestě za dokonalostí básnického umění opustí vše, co mu bylo drahé, aby dospěl k takové mistrnosti, že realita a obrazy splynou vjedno a on dochází naplnění. Umění již není odrazem či odleskem reality, je samo realitou. Hrdina Podivuhodné zprávy o jiné planetě se přemístí v čase a prostoru na jinou planetu, kde zuří válka. Realita války je natolik otřesná a nepochopitelná, že ji je možné považovat za špatný sen, noční můru.

Hesseho hrdinové se v jisté fázi života cítí osamělí a nespokojení, a to i přestože žijí život, po jakém toužili (Augustus, básník, profesor ze závěrečné pohádky Iris), a všichni odcházejí, opouštějí, putují, šplhají vzhůru a zase padají, aby našli cestu domů, vrátili se k počátkům, k sobě, k jednotě, k naplnění, k podstatě, již tušíme prostřednictvím svých zbystřených smyslů v čase dětství. Znám tě, úzkostná duše, nic nepotřebuješ víc, nic není pro tebe víc potravou, víc nápojem a spánkem než návrat k počátkům. Tu kolem tebe zašumí vlna, a ty jsi vlna, zašumí les, a ty jsi les, už neexistuje vně a uvnitř, letíš pták v povětří, plaveš ryba v moři, vsáváš světlo a jsi světlo, vychutnáváš tmu a jsi tma. [1] Cesta do nitra květu kosatce v závěrečném lyrickém příběhu je přirovnáním takového návratu. Každý jev na zemi je přirovnání a každé přirovnání je otevřenou branou, jíž duše – pokud je připravena může projít do nitra světa, kde ty a já a den a noc jsou všichni jedno. [2]

Sedm pohádek vyšlo souborně poprvé v Německu v roce 1919 pod názvem Märchen, Sen o flétně byl připojen v pozdějším vydání. Smutek a bolest pramenící z absurdity válečných událostí a z osobní krize v době, kdy příběhy vznikaly (mezi lety 1913 a 1918), přijímá Hermann Hesse s úžasem nepochopitelnosti a sílou dětského odpuštění. Utrpení a neštěstí, která s sebou přinášejí největší přírodní katastrofy, se nemohou vyrovnat utrpení a hrůzám, které na sebe lidé přivolávají sami, v nichž ztrácejí vzájemnou úctu, lidskost. Na planetu zmítanou válkou se dívá pohledem vizionáře jako na barbarské místo, kde ještě existují války a strach ze smrti, tajemství duše zůstává lidem skryto, božstva jsou pohanská. U nás doma v mé vlasti se smrti sice nijak zvlášť nebojíme a většina z nás jde ochotně, mnoho z nich dokonce radostně vstříc proměně. Přesto by se žádný člověk neodvážil usmrtit druhého člověka. [3] Patrný je vliv východních filozofií: jednota světů, proměna a věčný koloběh, srdce, jež užírá dravý pták [4] jako symbol podivného nebeského pohřbu.

Chronologicky řazené příběhy jsou protkány symboly, přitahujícími se protiklady, snovou reflexí. Pozdější nositel Nobelovy ceny nezapře vřelý vztah k hlubinné psychologii a umí její prvky ve své tvorbě mistrovsky použít. V překladu Evy Pátkové každé slovo nese svoji váhu, je usazeno s přesností, přesto se po něm čtenáři našlapuje lehce. Spolu s hrdiny se vydává na odysseovskou pouť do svého nitra, za sebou samým. Z jedinečné výpravy se čtenář vrací proměněn a pohádková dobrodružství v něm ještě dlouho a silně doznívají.

[1] Hesse, Hermann. Pohádky. Vyd. 1. Přeložila Eva PÁTKOVÁ. Praha: Argo, 2004, reprint 2015, 165 s. ISBN: 80-7203-587-8. Str. 99
[2] Tamtéž str. [146]
[3] Tamtéž str. [73]
[4] Tamtéž str. [62]