Recenze: Lukáš Vavrečka – Dej holce jméno

Vytvořeno 6. 10. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Detektivky, přestože mají často pověst pokleslého žánru, patří k velmi oblíbeným. Důvodů je víc, ale k těm hlavním náleží napětí a zábava. Proto po nich saháme v době dovolených a večer, když se unaveni chystáme spát. Existují však autoři zabývající se tímto druhem literatury, kteří se nespokojí pouze se psaním odpočinkových textů, ale dokážou povýšit detektivku na umělecké dílo. Lukáš Vavrečka naznačil už ve své předchozí knize Alibi na příští noc, že mezi takové spisovatele patří. Jeho nová kniha Dej holce jméno se opět k detektivnímu žánru hlásí.

Lucie skočí ze střechy domu. Nic nenasvědčuje tomu, že by její čin byl cokoliv jiného než sebevražda. A přece se vynořují drobné indicie, vše může být jinak. Děj se odehrává ve dvou rovinách – v rozhovoru mezi redaktorem a spisovatelem Jakubem Hirschem a v textu, který spisovatel tvoří. Anonymní dopisy objevující se u Lucie i Jakuba vyvolávají pocit strachu a nejistoty, co jejich pisatel vlastně chce.

Úvod románu evokuje páralovský svět přeplněný ženami a vztahy. Autor dívčími jmény doslova žongluje a čtenář může na chvíli propadnout panice, že nebude schopný se v nich orientovat. Vavrečka ani nemá v úmyslu čtenáři něco ulehčovat, a tak už na začátku naznačí, že jména je možno dávat za jistých okolností i dospělým lidem. Avšak vodopád jmen se pomalu zklidní a stačí jen trocha pozornosti, aby se čtenář „chytil“.

Jména, jak ostatně naznačuje už název knihy, hrají ve Vavrečkově próze prioritní roli. Svou milenku Markétu v románu přejmenovává na Valerii a otevírá zároveň dveře možným interpretacím připomínkou Nezvalova díla. Čtenáře možná napadne analogie Markéta – Bulgakov. Zkoumání podobných spojitostí přesahuje možnosti recenze, ale představovalo by zajímavé téma pro literární bádání, pokud by však hrdost akademikům dovolila zabývat se „pouhou“ detektivkou.

Tématu zločinu zdatně sekunduje téma erotické. Mnoho autorů se domnívá, že koření sexu knihu automaticky prodá, nicméně neuvědomují si, jak obtížné může být zpracování. Vážím si spisovatelů, kteří dokážou volit taková slova v popisu erotických scén, která nenahánějí husí kůži trapnosti. Čtenář, očekávající pod dojmem anotace cosi na způsob „Odstínů“, bude zklamán, zejména proto, že explicitní líčení sexuálních scén není prvořadým účelem knihy, autor necílí do řad prostoduchého publika, toužícího po troše neškodné zvrácenosti. Avšak anotace samozřejmě nelže, Jakub má sex rád, neváhá v něm experimentovat ani přitvrdit, na svou partnerku při erotických hrátkách dokáže i vztáhnout ruku, čtenář se tedy dočká také nějakého spankingu. Decentnost popisu nechává čtenářově fantazii dostatečný prostor.

Citát z knihy Hyperprostor Michia Kaku, použitý jako motto, předurčuje používání matematických a fyzikálních analogií. Jde o občasné zmínky – vztahy jako rovnice, číslování stran jako osa, na níž mohou hodnoty nabývat i záporných hodnot. Myšlenka jednotného čtení jako fyzikální jednotné teorie (teorie všeho) však naráží na to, že literaturu tvoří lidé. Pokud bychom ji nalezli či definovali, literární experimentátoři, jako je třeba právě Lukáš Vavrečka, by okamžitě začali přemýšlet, jak napsat knihu, na niž by se nedala aplikovat.

Rozhovor redaktora s autorem nejprve probíhá formálně, v odpovědích je cítit snaha o zachování zvolené image, často používá klišé o literární tvorbě a zjednodušená tvrzení. Postupně nabývá hovor důvěrnějšího rázu, místo knih se začíná řešit zločin i to, zda se vůbec nějaký stal. Jakubův text je psaný bez interpunkce, autor jej však člení do odstavců, zachovává tím přehlednost a srozumitelnost a text můžeme interpretovat převážně jednoznačně.

Komunita soustřeďující se okolo Jakuba Hirsche má charakteristické psychologické znaky, labilní jedinci se sklony k depresím a anorexii. V takovém prostředí může Vavrečkova zápletka fungovat, nakonec – kdo by stál o příběh obyčejných nudných lidí. Tomu odpovídá i budování a boření jejich vztahů, milostné trojúhelníky přerůstají ve čtyřúhelníky a ty v další, složitější vzorce, jeden raší z druhého, stávají se z nich milostné fraktály.

Lukáš Vavrečka se opět nespokojil s obyčejnou detektivkou a z relativně jednoduchého příběhu dokázal vykřesat kultivovaný román nevšední a pečlivě propracované formy. Přestože na začátku může mít čtenář dojem, že k žádnému zločinu ani nedošlo a těžiště knihy bude v propletených vztazích mezi jednotlivými postavami, ve skutečnosti o detektivní román jde, i když ne zrovna typicky pojatý.

VAVREČKA, Lukáš. Dej holce jméno. 1. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2015, 108 s. ISBN 978-80-7465-152-6.