Recenze: Miloš Urban – Urbo Kune: Paralelní román

Vytvořeno 15. 10. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Pokud se začtete do nové knihy Miloše Urbana Urbo Kune, budete si jistě klást spoustu jiných otázek, než tu z titulku tohoto článku. Na některé si odpovíte ihned, řešení je nad slunce jasné, nad jinými se musíte zamyslet. Najdou se i takové, u nichž si nebudete jisti, zda je odpověď správná. Pokud čtete romány Miloše Urbana, nepřekvapí vás to, spíš potěší.

 

Po období, kdy byl Miloš Urban zejména díky Sedmikostelí identifikovaný jako autor gotického či novogotického románu nebo ještě lépe horroru, je zjevné, že jeho každá další kniha míří do odlišného žánru. Autor rád spojuje realitu, fantastická témata i mystifikaci, jejich pokaždé však v jiném poměru. Tentokrát ale sáhl jednoznačně k téměř čistému sci-fi. Základními kameny se tentokrát stala architektura a teorie paralelních vesmírů, což prozrazuje i podtitul Paralelní román. Snad by bylo možné Urbo Kune charakterizovat jako architektonickou sci-fi. Škatulkování ale není důležité.

Na první pohled se Urbanův román odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, velmi podobné naší přítomnosti. Snad jediné, co se změnilo, jsou technologie, v této oblasti autor popisuje určitý pokrok, setkáme se s roboty, drony, všudypřítomná média se stávají ještě vlezlejší. Urbo Kune představuje dům – město – metropoli. Přesto má pro jeho tvůrce hořkou příchuť nenaplněných ambicí. Eurosvět ho odmítá, přesně tak, jak by to udělal dnes, lidé, pokud jej rovnou neignorují, se na něj dívají se směsicí zvědavosti, strachu a pohrdání.

Antikvář Mikuláš Jelen dostane od svého bývalého spolužáka nabídku vybudovat v Urbo Kune knihovnu. Ten po troše váhání, budujícím napětí a naznačujícím, že určitě nastanou komplikace, přijímá. Mikuláš je typem přemýšlivého člověka, zachovávajícího si vlastní názory a alespoň zdání vnitřní svobody. Trochu potížista. Není v něm však exaltovanost některých předchozích Urbanových hrdinů. Jeho chování lze chápat, v podstatě ho nepálí dobré bydlo, žene ho prostá zvědavost a pocit, že mu jeho zaměstnavatel hodně tají.

Román je sevřený, soustředěný pouze na jednu dějovou linii, podstatou je pátrání po záhadě. Na tomto základě autor rozvíjí filozofická a společenská témata. Stejně jako v jiných Urbanových textech, nechybí ani v něm ženy. Knihou prochází dobře dávkované erotické dusno, až na výjimky nezacházející do přílišných detailů.

Změna žánru i charakteru hrdinů nebrání autorovi v tom, aby se hlásil ke svým předchozím dílům. Pravidelný čtenář Urbanových knih si určitě všiml, že některá jména se v nich pravidelně objevují, třeba jen na malou chvíli. Romana Ropse v Urbo Kune najdeme hned dvakrát – v postavě Romana Rotta a v paralelním světě jako podivína Romana Ropse. Max Unterwasser, Urbanovo jméno velmi oblíbené, které si dokonce zvolil jako pseudonym v prvním vydání Michaely, poznáme v Urbo Kune jako Maxima Untermessera.

Parafrázování jmen není jen rysem autorovy hravosti a smyslu pro humor, i když vnímavý čtenář je velmi ocení. V Urbanově světě najdeme myslitele Karla Barta Simpsona, mezi existující architekty je vpašován neexistující, podobně je to s literáty. Jména mají důležitější úkol – nechávají otevřenou cestu k úvaze, v jakém vesmíru se vlastně příběh odehrává. Země, v níž Urbo Kune stojí, je velmi podobná naší Zemi, ale ne ve všech detailech. Některé rozdíly můžeme přičíst na vrub budoucnosti, jiné však ne.

Futuristická stavba z románu má svým způsobem podobné rysy jako Kaplického knihovna jejími odpůrci pohrdlivě zvaná Blob, ale hlavní inspirací jsou projekty komplexních domů.

Zikmund Kůn, stavitel Urba Kune, čelil v románu podezření, že jej pojmenoval po sobě, přes argumenty, že původ názvu je označení v esperantu. Ve skutečnosti si do něj vtipně zakódoval své i autor knihy, jak vysvětluje v poznámce „stal jsem se Urbanem“, značící obyvatele Urba Kune.

Urbo Kune je sice sci-fi román, naše současnost se v něm odráží víc než jasně, dokonce i tak aktuální, jako je masová migrace a vliv internetu na kulturu. Je poznat autorovy obavy, že rozvoj informačních technologií a svět zaměřený na zábavu posunou ještě dál těžiště zájmu publika od kultury směrem k pseudokultuře. Prototyp popových vykopávek zastupuje v románu Anděla Tcherna, šedesátiletá diva, plnící sály masou nenáročného publika.

Teorie paralelních vesmírů, tak jak je v románu použita, předpokládá, že v jednotlivých světech blízké analogie mezi společnostmi i jednotlivými lidmi. Takto reprezentovanou teorii čtenář ocení, zvláště, je-li pojata s intelektuálním a neprvoplánovým humorem, jak tomu v Urbo Kune je. Můžeme sice namítnout, že jiné sci-fi linie, jakou představuje třeba motýlí efekt v cestování časem, připouští nekonečně malou pravděpodobnost, aby vývoj v různých vesmírech probíhal podobným způsobem, takové úvahy však nechme filozofům, fyzikům a sci-fi fanouškům.

Celkové vyznění knihy je pozitivní, optimistické, což v současné sci-fi literatuře nevidíme často. V době, kdy jsme zaveleni deprimující dystopií, to považuji za velmi osvěžující. Tím se autor se vrací k utopickým tradicím, ale rozhodně ne k naivní fantastice, oblíbené mezi spisovateli bývalého socialistického tábora.

Prvotní inspirací Urba Kune se stala myšlenka paralelního membránového města architekta a pedagoga Petra Hájka. Více se o něm můžete dočíst zde.

S Urbo Kune přichází opět jiný Urban, ale jako kdyby se vracel spíš ten, který napsal Sedmikostelí a Santiniho jazyk, než autor knihy Praga Piccola a Přišla z moře. Nechci, aby to vyznělo tak, že je považuji za slabší díla, a oceňuji snahu vymanit se z bludného kruhu literárního stereotypu, ani nemíním jednotlivá díla škatulkovat na „to je Urban“ a „to není Urban“. Přiznám se však, že Urbana – autora Urbo Kune, románu plném fantazie, slovních hříček, přesmyček ale i faktů z různých oborů, mám raději.

URBAN, Miloš. Urbo Kune: Paralelní román. 1. Praha: Argo, 2015, 368 s. ISBN 978-80-257-1571-0.