Recenze: Arthur Cravan – Dílo. Básně, články, dopisy

Vytvořeno 29. 10. 2015 2:00

Autor: Štěpán Cháb

To vám byl jeden. Uměl boxovat, byl to řečník nad řečníky, šoumen, duše básnická a jemná, kverulant, vypichovač lidské průměrnosti, radikální estét, milovník potlesků, dezertér i emigrant. Arthur Cravan. Že jste o něm ještě neslyšeli? Máte možnost. Máte možnost se s ním seznámit. Nechat si ukázat, že život není, nemusí být nudný, stereotypní, otupující. Že uvnitř člověka, každého člověka, je místo, které chce křičet, řvát, vztekat se, když den co den prochází kolem píchaček a uctivě zdraví pana řídícího podlézavým – ruku líbám.

Ano, jsme příliš usedlí, zahálčiví. Příliš toužíme po nudě, bezpečí a stále se opakujících podnětech. Ona jistota, která nám má být kotvou, stává se po čase katem. Katem našeho rozletu a možností. Jistota nám z toho vyplývá pak jediná, a to ta, že se v průběhu života staneme poslušnými voly, kteří jdou, bez odporu, bez myšlenky, na porážku. Arthur Cravan takový nebyl. Hledal nejistotu, výzvy, hledal vlastní hranice, za které už by se nevydal, protože svědomí by křičelo, protože odvaha by se odplavila kanálem. Život pro Cravana nebyl všední samozřejmostí, ale úžasným výletem do bytí. Celý život se choval jako děcko, které uniklo výprasku a teď běhá, skotačí a láme si hnáty na stráni, obklopené skřehotavým hejnem vlastních ztřeštěných nápadů.

Nádherný popis Arthura Cravana z pera malíře Francise Picabia: Mám radši Arthura Cravana, jenž podnikl během války cestu kolem světa, zas a zase nucen měnit státní příslušnost, aby unikl lidské blbosti. Arthur Cravan se vydává za vojáka, aby se jím nestal, udělal to jako všichni mí přátelé, kteří se vydávají za slušné lidi, aby se jimi nestali. [1]

Arthur Cravan nemusel být synovcem Oscara Wildea. Což jej ovšem nijak neomezovalo v tom to tvrdit. Dle dokumentů možná nikdy pořádně neboxoval, ač o sobě s nadšením tvrdil, že boxerem je. A to ne ledasjakým. Vyzval dokonce mistra světa v boxu, jakéhosi Johnsona. Amerického černocha, který by pěstí povalil vola a který se v tu dobu potloukal po Evropě, hledán v mnoha státech policií pro kuplířství.

Stát se člověkem. Člověkem, který život žije, nezařazuje do kartoték, který se nadechuje ne proto, aby vydechl, nedej bože, vzdychl, ale proto, aby řekl něco zásadního, aby myšlenkou otevřel někomu oči. Aby byl tím, čím člověk má být. Svobodnou a ničím neomezovanou entitou, která tvoří. Nekonečně tvoří a je.

Arthur Cravan byl dadaista dlouho předtím, než dadaismus začal vůbec existovat, než začal být brán na zřetel. Vydával časopis Maintenant, kde zastával roli všech redaktorů. Kritizoval, velmi ostře, tehdejší pařížské umělce, malíře, literáty, herce. Vysmíval se jim, rozkládal jejich egoistické manýry, jejich obludnou spoutanost s dobou, s uměleckými směry. Bořil jejich neuvědomělou stádnost a pocit nadřazenosti. Cravan si jimi zkrátka vytíral zadek. Ne samoúčelně. Naopak, utíral si jej promyšleně, moudře a velmi nesmlouvavě.

A právě takový člověk, bez kotvy, bez jistot, bez tolik vyžadované společenské podřízenosti, je pro společnost elixírem života. Pravda, většinou žije život sebedestruktivní, zničující, nejistý, ale život, který mluví, který se do světových dějin zapisuje. Tu výrazně, tu méně, ale přesto s elegancí a navěky.

A takových lidí máme k dispozici velmi málo. Jsou vzácní. Nesmírně vzácní. A ač s nimi nelze než nesouhlasit, je potřeba si jich vážit.

[1] CRAVAN, Arthur. Dílo. Básně, články, dopisy. Vyd. 1. Praha. Academia, 2015, 282 s. ISBN 978-80-200-2497-8. Str. 204.