Recenze: Radovan Menšík – Vedlejší pokoje

Vytvořeno 17. 11. 2015 1:00

Autor: Iveta Lužná

Vedlejší pokoje jsou románovým debutem Radovana Menšíka, čerstvého vítěze každoroční Literární ceny Knižního klubu. Jedná se o dílo nasycené myšlenkami svých hrdinů, hostů hotelových pokojů, a ukazující, jak rozdílné i stejné mohou být cesty, jimiž se jeden podnět vydává v různých hlavách.

Kniha nám postupně představuje několik dočasných obyvatel penzionu, jejichž linky posléze střídá a završuje líbivou pointou. Mladík z prvního pokoje čeká v penzionu na návrat své milé, kterou viděl naposledy před rokem a která netuší, nakolik během té doby změnil svůj životní styl, aby se přiblížil jejímu ideálu. Viktor a Emanuel jsou přátelé, kteří pravidelně vedou opilecké debaty o Bohu a jeho (ne)existenci. I v penzionu v tom staří pánové pokračují a poodhalují důvody, které je k filozofickým debatám vedou. Rodina Baumových si užívá společně strávený čas a výlety do okolí, stejně jako zamilovaná dvojice z posledního pokoje. Zatímco manželé Baumovi po večerech přemítají nad uběhlými roky a výchovou dětí, Nelu a Ludwiga tohle netrápí – jejich hlavy plní úvahy nad budoucností jejich čerstvého vztahu. 

Osud hotelových hostů autor rozvíjí během tří dnů. Nejde tu o příběh jejich pobytu, přítomné události jsou spíše kulisou pro rozvíjení jejich příběhů životních. Postavy ve svých úvahách odhalují vlastní minulost, bilancují a zároveň zvažují svůj další vývoj, činí drobná rozhodnutí a promýšlejí možnosti pro další cestu životem. Pobyt v penzionu poskytuje potřebný čas k zamyšlení, je čekárnou v přestupní stanici, kde zde se změny sice nekonají, ale jsou cítit ve vzduchu.  

Osu úvah tvoří tři velká témata, kterými jsou víra, smrt a láska. Přestože první dvě ve většině textu převažují, na konci se zdá, že právě třetí motiv je tím, na který je kladen největší důraz a který je pojítkem úvah nad zbývajícími, úzce propojenými tématy. Provázanost tří nejvýraznějších témat je prezentována také opakovanými odkazy na mýtus o Orfeovi a Euridice. Trojice témat je pojednávána v mysli každého z hrdinů, a to z různých úhlů pohledu, pod vlivem rozdílných životních zkušeností – tak sledujeme mladíka, čekajícího na návrat jeho dívky, a vedle vyzrálý vztah rodičů od dětí; čteme o střetu názorů na Boží existenci u stárnoucích filozofů i mladého páru. 

Vedle toho se v knize objevují myšlenky z dalších rozličných oblastí – probírá se cestování, rodičovství, vztah k přírodě či hudbě. 

Baum nebyl tak naivní, aby si myslel, že našel svou druhou polovinu a že žádná jiná žena by mu nerozuměla tak dobře jako jeho manželka, jenže on žil právě s touto ženou, (…) to spolu dávali veškeré úsilí do svého vztahu, to pro ni se tu snažil být, tak jako ona tu byla pro něj. Ano, nejspíš se někde pohybovala žena, s níž by mohl být ještě spokojenější, ale takové úvahy neměly vedle reálného života, který vedl s toutoženou, žádný smysl. Že by se o něj nějaká jiná postarala lépe, když s příchodem podzimu a odchodem zimy pravidelně uléhá nemocný do postele? Možná ano, ale byla to tatožena, která o něj pokaždé vzorně pečovala. Kde se toulala ta hypotetická nejlepší žena pro něj, když ji potřeboval? [1] 

Proč zrovna „vedlejší pokoje“? Kromě fyzických místností v hotelu můžeme pod tímto pojmem odhalit také fáze milostného vztahu či různé pohledy na svět, lišící se dle věku a zkušeností mluvčích. Jak napovídá prolog (resp. první kapitola), kniha je pokusem vnímat lidi bez kontextu, nezávisle na jejich minulosti, povaze, emocích. Ve „vedlejším pokoji“ se tedy ocitá také čtenář, který postavy odposlouchává skrze stránky, aniž by o nich věděl více, než samy postupně prozradí. [2] Ukazuje se, že nezáleží na tom, kdo právě hovoří. Na otázku, zda se autorovi ono nezávislé zobrazení podařilo, si můžete odpovědět po odhalení závěrečné pointy, kterou by bylo škoda prozrazovat předem. 

[1] MENŠÍK, Radovan: Vedlejší pokoje. Vyd. 1. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2015, 240 s. ISBN: 978-90-242-5006-9. S. 35. 

[2] Samy postavy svého čtenáře občas nevědomky vycítí: Pak si představil, že on sám je jakousi literární postavou a že o něm čte někdo, kdo za obrysy své knihy vidí líbající se milence. Čtenář i jeho hrdina by se ocitli ve vzácném souznění: přestože ten první o tom druhém pouze čte, zažívají v tu chvíli to samé. (Tamtéž, s. 99.) Možná že i za Emanuelem už stojí další z návštěvníků a pozoruje jej, jak pozoruje Viktora pozorujícího obraz, a tak pořád dál a dál (a to vše se navíc odráží v zrcadlech). Emanuel se otočil, zda za sebou někoho nespatří, ale ne, nikdo tam není, jen další tiché obrazy. (Tamtéž, s. 122.)