Recenze: Nellie Bly – 10 Days in a Mad-House

Vytvořeno 22. 11. 2015 2:00

Autor: Marie Svobodová

Představte si to nejděsivější místo, na kterém se člověk může ocitnout. Z atmosféry kolem máte husí kůži a chce se vám křičet a plakat zároveň. Máte hlad, je vám zima a neustále očekáváte den, který se stane vaším posledním. A teď si navíc představte, že by vás někdo odsoudil k tomu, zůstat na takovém místě až do konce svého života – a to jste ani nic špatného neprovedli, jen jste možná měli trochu moc problémů, nebo jste řekli něco, co jste neměli. Dost hrozné, že?

Taková ale byla krutá realita pro mnoho pacientů – nebo spíš vězňů – v blázincích v 19. století. Museli snášet nelidské zacházení prakticky s žádnou nadějí na propuštění. Místo aby se v ústavech uzdravovali, bylo jim čím dál hůř. Jednou z prvních osob, které přispěly ke zlepšení těchto podmínek, byla odvážná americká novinářka Nellie Bly se svou knihou 10 Days in a Mad-House (= 10 dní v blázinci).

V roce 1887 začala Nellie pracovat pro Josepha Pulitzera, od kterého dostala velmi netradiční úkol – nechat se přijmout do nemocnice Bellevue pro mentálně choré a napsat reportáž o tamějším prostředí. Už o několik dní později úspěšně předstírala duševní nemoc a byla umístěna do blázince, kde strávila 10 dní. Hned po svém přijetí se začala chovat naprosto normálně, jako duševně zdravý člověk - jakmile se ale do nemocnice dostanete, není cesty ven. Ve své knize popisuje, čeho byla svědkem, a nenajde se v ní jediná pasáž, při které by čtenáři neběhal mráz po zádech.

Už na začátku si Nellie získala můj upřímný obdiv a nebojím se říct, že během příběhu se z ní stal můj nový vzor. Nejenže umí výborně psát, je hlavně neskutečně odvážná a má úžasný smysl pro dobrodružství. Vždyť, přestože jí její šéf slíbil, že se postará o její propuštění, co kdyby se něco pokazilo? Nebo co kdyby svůj pobyt vůbec nepřežila? Dokázali byste překonat strach, že se dobrovolně nadosmrti uvězníte v pekle? Navíc přes všechny hrůzy, kterých byla svědkem, se neuzavřela do sebe, nýbrž dál vnímavě pozorovala, co se děje kolem ní, a dokázala si zachovat citlivost a empatii.

I read a motto on the wall, „While I live, I hope“. The absurdity of it struck me forcibly. I would have liked to put above the gates that open to the asylum, „He who enters here leaveth hope behind“.[1]
= Na zdi jsem přečetla motto: „Dokud žiji, neztrácím naději.“ Ta absurdita na mě silně dolehla. Raději bych nad bránu ústavu napsala: „Kdo sem vcházíš, zanech naději za sebou.“

První, z čeho jako nově příchozí usuzujete, že váš pobyt nebude pohádkou, je zima, která sužuje naprosto všechny pacienty, neboť topit se smí ze zásady až od listopadu. Za své největší trápení ji ovšem považujete jen do chvíle, kdy dostanete první jídlo. Zkažené maso a plesnivý chleba jsou na denním pořádku, zatímco se navíc musíte dívat na lákavá jídla, která podávají sestrám.

My heart ached to see the sick patients grow sicker over the table.[2]
= Srdce mě bolelo při pohledu na nemocné pacienty, kterým bylo u stolu najednou ještě hůř.

Už nejspíš tušíte, že nenačerpáte-li energii z jídla, spánek vám také moc nepomůže. Po ledové koupeli se pacienti, přikrytí tenkou přikrývkou, třesou zimou a celou noc poslouchají výkřiky ostatních, stejně jako těžké kroky sester na chodbách. Navíc, jak Nellie trefně poznamenala, kdyby vypukl požár, s otevíráním všech cel by se rozhodně nikdo nezdržoval.

Výčet hrůz, které Nellie popisuje, není zdaleka kompletní, pro představu snad ale stačí. A pokud by se snad někdo odvážil si stěžovat, nebo třeba plakat, sestry by si takového nešťastníka vzaly stranou a bily by ho nebo dusily. Není divu, že duševní nemoci byly v té době prakticky nevyléčitelné.

Celkovou neutěšenost nemocnice zvyšuje už jenom neschopnost lékařů rozpoznat nemocného člověka od zdravého, každou odpověď překroutí tak, aby odpovídala anamnéze. Takže pokud se uzdravíte nebo se dostanete do ústavu nedopatřením, nemáte stejně nejmenší šanci dostat se ven. A že tam takových případů bylo více než dost. Nellie se například seznámila s dívkou z Německa, která byla naprosto zdravá, jen mluvila jiným jazykem než doktoři. Kvůli tomuto detailu strávila nejspíš celý zbytek života uvězněná v pekle, které si ničím nezasloužila.

The more sanely I talked and acted, the crazier I was thought to be.[3]
= Čím rozumněji jsem mluvila a jednala, tím víc si mysleli, že jsem bláznivá.

Když se Nellie po deseti dnech opět nadechla čerstvého vzduchu, byla rozhodnutá příšerné podmínky v nemocnici změnit. V novinách vydala svoji reportáž a také se spolu s komisí vypravila zpátky do blázince. Díky ní si lidé mohli přečíst, co se ve skutečnosti děje, a začít postupně měnit věci k lepšímu. Jistě, její přínos byl jen kapkou v moři změn, které bylo třeba v péči o nemocné udělat. Zároveň to ale byla jedna z těch prvních – nejdůležitějších – kapek, a proto by jméno ani odvaha Nellie Bly neměly být zapomenuty.

Kniha není nijak dlouhá – řekla bych, že ji přečtete za několik večerů, ovšem doporučuji vám číst ji raději dlouho předtím, než půjdete spát. Autorčino vyprávění totiž čtenářovu fantazii rozhodně nešetří. Příběh, který vytvořila, je poutavý a výborně napsaný. Jakmile se jednou vydáte do nemocnice Bellevue, neopustíte ji, dokud knihu nedočtete.Na rozdíl od většiny knih, jejichž význam pro lidstvo je značně abstraktní, kniha 10 Days in a Mad-House opravdu dokázala změnit svět v trochu lepší místo, a už proto si naši pozornost rozhodně zaslouží.

[1] BLY Nellie. 10 Days in a Mad-House. Vyd. 1. New York: A Nellie BlyBook, 2012, 96 s. ISBN-13: 978-1434440884. Str. 58. Překlad – Marie Svobodová
[2] str. 60
[3] str. 5