Recenze: Jaroslav Čejka – Most přes řeku zapomnění: politicko-erotický retroromán

Vytvořeno 1. 12. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Koncem dvacátého století se objevila na našem trhu celá řada knih, připomínajících život za minulého režimu. Není divu, mnoho autorů se chtělo vyrovnat se svým starým životem, a to z mnoha různých důvodů. Někteří v přechodu z jednoho režimu k druhému viděli lákavou literární látku. Postupem času a hlavně s příchodem mladé generace autorů začalo podobných knih ubývat, ale i dnes se ještě nějaká objeví. Most přes řeku zapomnění Jaroslava Čejky se vrací do období socializmu, ale trochu jinak.

Námětem drtivé většiny románů z dob konce minulého století je autobiografie či životní příběh rodičů, zpravidla popisující rafinované způsoby boje proti komunizmu. S malou nadsázkou vypadá tento druh literatury tak, že v inkriminované době u nás žili pouze zakuklení odpůrci režimu, záhadou tak zůstává, proti komu vlastně bojovali. Zřízení tak dostává symbolickou, značně odlidštěnou tvář, nazvanou „to oni, komunisti“. V Čejkově románu můžeme najít mnoho podobných motivů, ale zároveň velmi odlišných. Čejkův hrdina není „odvážný“ odbojář likvidující komunismus rozkrádáním, flákáním a pivními řečmi, ale člověk, který skutečně aktivně pracoval pro režim a nehledal výmluvy pro svou angažovanost. Zkrátka člověk vědomě stojící na druhé straně té zvláštní barikády, jíž lidé procházeli tam a zpět jako elektrony energetickou bariérou pomocí tunelového jevu.

Ivan Hartl, přestože se nemohl chlubit řádným původem a jeho otec dokonce emigroval do Německa, postupuje pomalu, ale s jistotou stále na vyšší posty organizace, řídící kulturu v Československé socialistické republice. Jeho život je samá práce, rodina stojí trochu na okraji, ani milostné avantýry nepředstavují velkou konkurenci cestování po různých akcích. Po roce 1989 se však stane nevyhnutelné – lidé, dokonce i ti, o nichž si myslí, že mu jsou dlužni za pomoc, se od něj odvracejí. Ivan ztrácí práci a dlouho se nemůže uchytit. Postupně se však situace začíná měnit.

Román Most přes řeku zapomnění má silné autobiografické prvky, příběh jeho autora probíhal do značné míry podobně. I jeho zastihl rok 1989 v pozici zástupce vedoucího oddělení ústředního výboru KSČ, což velmi pošramotilo jeho kádrový profil pro účely uplatnění v rozvíjející se kapitalistické společnosti. Nechme však autora a věnujme se raději jeho hrdinovi. Ivan Hartl je ctižádostivý a bojovný typ, kterému však chybí schopnost intrikovat. Možná proto postupuje nahoru jako kompromisní a málo nebezpečný kandidát na funkci. Přesto se rád opájí svou chytrostí a talentem zatlačit svého soupeře do kouta vhodně volenými argumenty, které jsou na hranici tehdejší komunistické rétoriky a parodie na ni. Jde o rys, na nějž jsou asi autor i jeho postava hrdí, avšak okolí tento pocit s nimi zřejmě nesdílí.

Protiváhou je Ivanův bratr Johan, Ivanovo externí špatné svědomí, vrba, do níž může šeptat své názory a obhajovat je i přes negativní ozvěnu. S motivem emigrujícího otce, který nechá sobecky svou rodinu napospas dalšímu životu ve společnosti, v níž sám nedokáže existovat, a perzekuci ze strany veřejné i tajné policie, se setkáváme i v dílech jiných autorů, třeba Jiřího Kratochvila, který však za minulého režimu publikovat nemohl.

Autor nezakrývá zklamání z toho, jak mnoho lidí se od něj odvrátilo, přestože se za předchozího režimu pro ně snažil vybojovat lepší podmínky. Lze na to pohlížet z různých úhlů – s povzdechem „nevděk světem vládne“, či z toho méně lichotivého, pochybujícího o tom, zda Ivan Hartl vůbec někomu pomáhal, nebo si to jen myslel.

Most přes řeku zapomnění má formu časosběrného dokumentu, lineárně vedeného příběhu, v němž se odráží dlouhé období hrdinova života. Rychlost, s jakou nám autor jednotlivé okamžiky předkládá, způsobuje, že příběh Ivana Hartla vypadá jako mnohaletá zběsilá životní „jízda“. Ovšem každé zoufalé šlapání na plyn časem unaví, a tak ke konci zákonitě ztrácí čtenář dech a ztrácí vůli číst dále. Neškodilo by, kdyby dal autor v určité chvíli možnost odpočinku a kdyby na určitou dobu zpomalil. Dřív, než se odhodlá ke konečnému výstupu na samotný vrchol románu.

Román bude pravděpodobně nejzajímavější pro lidi, kteří se v době normalizace v prostředí kultury pohybovali a byli postiženi zákazy činnosti či naopak byli preferovaní, pro lidi, kteří si vzpomínají na funkcionáře, s nimiž bylo nutné vycházet po dobrém. Jaroslav Čejka uvádí jména, někdy pravá, někdy zkomolená, přesto je zasvěcení identifikují. Ostatní, jimž je tehdejší dění příliš vzdálené nebo je vnímali jen sekundárně z kina či televize, pravděpodobně hodně věcí unikne.

Most přes řeku zapomnění můžeme vnímat jako převážně čtivou knihu představující čtenáři práci vyššího politického funkcionáře socialistického Československa. Jde o pohled shovívavý, protože Ivan Hartl má být vnímán jako sympatický člověk, pracující podle svého svědomí poctivě a ve prospěch svých „klientů“. Ti opravdu špatní, zneužívající svou moc a deptající svobodomyslné umělce, jsou opět ti ostatní. Přesto jde alespoň z velké části o upřímný pokus podívat se na tehdejší dobu z pohledu „těch druhých“ a této odlišnosti je potřeba si vážit, přestože v mnoha lidech určitě vyvolá vyhraněně negativní emoce.

ČEJKA, Jaroslav. Most přes řeku zapomnění: politicko-erotický retroromán. Vydání první. Praha: Novela bohemica, 2015, 475 stran. ISBN 978-80-87683-49-1.