Recenze: Tom Robbins – V žabím pyžamu

Vytvořeno 15. 12. 2015 1:00

Autor: Štěpán Cháb

Gvendolína je, dá se říct, obětí současného systému. Pokořená finančními machinacemi, hledající hodnoty tam, kde jsou jen krysy, toužící po ubohém pozlátku. Gvendolína je malý ztracený člověk, který umírá na smrtelnou nemoc – touhu po bohatství a významném postavení. Vítejte v zemi nikoho, kde pohyb na burze nahrazuje člověka. V roce 1994 sepsal Tom Robbins knihu V žabím pyžamu. Mohl napsat něco jiného. Nenapsal. A je to dobře.

I žáby mají své teorie. 

Kouzlo Robbinsových románů je v roztříštěnosti. Nevěnuje se pouze jedné dějové linii. Rád v psaní sklouzává do minipříběhů, do prazvláštních a neuchopitelných filosofických disputací. Vypisuje hromadu vedlejších postav, které mají jen něco říct, něco ukázat, které slouží jako poznámky pod čarou, kde si chce autor vyřídit s nějakým problémem nebo tématem účty. 

Základním hnacím motorem knihy V žabím pyžamu je přerod. Přerod z člověka prázdného a konzumního na člověka duchovního. Dalo-li by se to tak říct. Čtenář společně s hlavní postavou má možnost, příležitost, zahodit brýle té reality, která se blíží spíše k nějaké reality show, než ke skutečnému životu. 

Průvodcem po duchovním poznání je Gvendolíně Larry. Nekonvenční muž středního věku, s culíkem a rakovinou konečníku. A stejně jako Larry, je i kniha velmi nekonvenční. Nelze přeci od Robbinse očekávat duchovní vývoj á la Coelho. Duchovní vývoj, který je vlastně zátkou pro jakýkoliv vývoj. Robbins dává skutečně nahlédnout za oponu božího úmyslu. Otevírá filozofické otázky, kterými by se měl zabývat každý člověk, protože filozofie přemýšlí o životě člověka, o jeho údělu, o smyslu existence. Jsme jen proto, abychom byli? Nebo jsme i proto, abychom chtěli či nechtěli být? A je lepší vykonávat transfery na burze, na pozici vcelku nevýznamné makléřky, nebo transfery mezi rozumem a duší? Ano, jíst se musí, ale nemusí se jen jíst. 

A další dimenze Robbinsových úvah? Všechno seriózní hledání pravdy je podryto krásnou ironií. Co autor vystaví, to hned majzlíkem výsměchu a znevažování zboří. Pryč s tím. Pryč s nesmyslnou touhou mít vše pevně v rukou. Nejistota je vlastně nejlepší z filozofií. Čtenáři se tak dostane do rukou možnost cítit nejistotu. Stejně jako Gvendolíně. Nevidíte její přímočarý vývoj. A nejste si ani jisti, zda není pro Gvendolínu vše jen hra, jako pro vás čtení románu. Zda to není jen zmatená obdoba dovolené, která má zaplesknout bublinu krachující burzy a jisté paniky, která v hlavě šeptá – bože, co teď, hroutí se mi život, co budu dělat? A následné chycení se stébla, které nabízí Larry a jeho konečník a jeho teorie o žábách a jeho cesta do Timbuktu. 

Americký sen versus sen o člověku. To je kniha V žabím pyžamu. 

Jediným nedostatkem, z mého pohledu, je styl vyprávění. U jiných Robbinsových knih je styl vyprávění tím nejlepším. U této nikoliv. Robbins se jal experimentovat a sepsal dílo v druhé osobě. Což je nezvyklé, ale zároveň obtížné na čtení. Vadí to. Čtenář se tak nemusí dostatečně oddat ději, protože styl je natolik osobní, až se stává dokonale neosobním. 

ROBBINS, Tom. V žabím pyžamu, Vyd. 2, Praha. Argo, 2015,364 s. ISBN 978-80-257-1584-0