Recenze: Umberto Eco – Nulté číslo

Vytvořeno 10. 1. 2016 2:00

Autor: Jiří Lojín

Představovat Umberta Eca by bylo nošení dříví do lesa téměř až za hranicí nevkusu. Informace o tomto italském literárním vědci a autorovi úspěšných románů najde zájemce kdekoliv a v množství více než dostatečném. Pravdou je, že každý nový román čtenáři očekávají se zvědavostí a jistou netrpělivostí, neboť šířka intelektuálního záběru Umberta Eca je výjimečná.

Je to však právě zmíněný intelektuální záběr, který byl autorovi někdy vyčítán, většinou čtenáři, kteří preferují akci a výlety do tajů symbolů a řádů jsou pro ně nudnou a zbytečnou retardací děje. Je zajímavé všimnout si v této souvislosti způsobu, jakým pracuje s takovými tématy Eco a například Dan Brown.

Jako kdyby si Umberto Eco vzal k srdci výtky čtenářů, preferujících prostou zábavu, předposlední kniha Pražský hřbitov už neobsahovala tak velké množství vsuvek odborného charakteru. Mnoho čtenářů to kvitovalo s uspokojením, avšak ti, kteří měli autora rádi právě pro části textu požadující zvýšenou pozornost a dokonce i dohledávání různých detailů, byli trochu zklamaní. Nový román Nulté číslo by měl potvrdit nebo vyvrátit spekulace, jde-li o momentální výkyv, či nový trend.

Abych zbytečně nenapínal – žádné potvrzení ani vyvrácení se nekoná. Nulté číslo míří úplně jiným směrem. Román se pro svého autora stal platformou pro rozpracování jeho dvou oblíbených témat, kterým by nedokázal zajistit jiným způsobem dostatečnou publicitu. Ruku na srdce, sáhnete raději po eseji, nebo po románu? Esej v lákavém obalu napínavého příběhu se jeví mnohem stravitelnější.

Prvním velkým tématem Ecova románu je novinářská práce. Nejde o investigativní práci v terénu, kterou se oblibou zabývají autoři detektivek nebo thrillerů, Eco popisuje spíš práci redakční. Zaměřuje se především na strategii mířící na určité spektrum čtenářů. Výběr témat a jejich zpracování se v tomto případě stává velmi citlivým problémem, zvlášt pokud majitel novin patří k určité zájmové skupině. Běžný čtenář – či spíše konzument – novin a časopisů si většinou ani neuvědomuje, jak je jím manipulováno a jaké názory jsou mu podsouvány. V souvislosti se současným neklidem v Evropské unii se Ecovo novinářské téma jeví jako zvlášť aktuální.

V konspiračních teoriích si libuje mnoho lidí, v tom není Umberto Eco žádnou výjimkou. Mohlo by se zdát, že jde o téma pokleslé, objevující se v laciných dobrodružných románech, jen zřídka v kvalitních dílech. Eco se nezříká ani toho, co někteří intelektuálové považují za odpad, dokáže ve svých odborných knihách pracovat s takovým materiálem, jako jsou třeba komiksy. V Nultém čísle se zabývá smrtí Benita Mussoliniho, respektive jeho útěkem do Jižní Ameriky.

Spojovacím článkem obou témat je jeden z redaktorů, nutno však podotknout, že jde o článek trochu násilný, hraničící s oslím můstkem. Lze říct, že novinařina a konspirační teorie představují tak svébytné a samostatně zapouzdřené entity, že je nelze spojit slabými vlákny jednoho redaktora, postrádajícího jinou funkci, a nevýrazným milostným příběhem mezi mladou redaktorkou a jejím postarším nadřízeným. U autora, postrádajícího Ecovy zkušenosti a jeho odbornou erudici, by to čtenář zřejmě akceptoval, avšak velké jméno je také velkým závazkem. Pro českého čtenáře nejsou spekulace okolo Mussoliniho smrti tak zajímavé jako pro Itala, příliš se podobá podobným teoriím týkajících se válečných zločinců. Koluje jich příliš mnoho. Knize Nulté číslo se nedá upřít počáteční napětí a spád, konec se však rozplývá, vyznívá neurčitě. Přesto si málokterý milovník Ecových románů nechá knihu uniknout.

ECO, Umberto. Nulté číslo. Vydání první. Praha: Argo, 2015, 243 stran. ISBN 978-80-257-1589-5.