Recenze: Jo Nesbø – Syn

Vytvořeno 13. 1. 2016 2:00

Autor: Jolana Hlušičková

Pořádně si s námi Jo Nesbø ve svém novém detektivním románu Syn pohrál. Hlavu čtenáře zaplnil spoustou podobných otázek, vše se jeví v jednom okamžiku křišťálově jasné, abychom v příštím momentu pochopili, že je to úplně jinak a my jsme z falešné hry podezřívali špatnou postavu. Občas nás schválně nasměruje na mylnou stopu, příště zdůrazní indicii, která předtím nebyla zřejmá. A my se až téměř do posledních řádků ptáme: Kdo je ten „levák“ u policie v Oslu?

Sonny Lofthus kdysi býval šťastný. Žil v domě se svými rodiči, otce obdivoval a chtěl být jednou policista stejně jako on. Svou matku miloval. A najednou se všechny jeho jistoty zhroutily jako domeček z karet. Otec se zastřelil, když na něj padlo podezření, že je „levák“ u policie, hraje dvojí hru a bere úplatky od „dvojčete“ – hlavy osloského podsvětí. Matka neunesla zklamání z poznání, že její muž nebyl tím, kým si myslela, že je. Sonny nachází únik od hrozné reality v drogách. Ocitne se v přísně střežené věznici, kde si odpykává trest za zločiny, které nespáchal. O své nevině mlčí výměnou za stálý přísun drog. Projevují se u něj zvláštní schopnosti, dokáže spoluvězně vyslechnout a dát jim rozhřešení. Roky v poklidu plynou. Zpověď starého umírajícího vězně však přinese Sonnymu poznání, že okolnosti smrti jeho otce byly úplně jiné, než si celá léta myslel. V jeho životě nastává zvrat, přestává brát drogy a po zdařilém útěku z vězení vyráží jako mstitel do světa zastoupit slepou spravedlnost a vyřídit si účty s lidmi, kteří měli podíl na smrti jeho otce. Případ dostává na starost Šimon Kéfas, bývalý kolega a nejlepší přítel jeho otce. Kostky jsou vrženy, hon zákona na spravedlnost začíná.

Ukázka rozhovoru mezi Šimonem Kéfasem a Sonnym:

„Proč mi tohle všechno vykládáte?“
„Protože občas přemýšlím o tom, jestli se to mohlo seběhnout jinak. Jestli jsem se mohl rozhodnout jinak. Jestli se Ab mohl rozhodnout jinak. A ty také. Einstein prohlásil, že opakovat stejný pokus a očekávat, že dojdeme k jiným výsledkům, je čiré bláznovství. Jenže co když se Einstein mýlil, Sonny? Nevstupuje do hry třeba něco jiného? Nějaká božská inspirace, která nás přece jen může přimět, abychom se příště rozhodli jinak?“
.
.
.
„Mluvíte jako věřící, Šimone Kéfasi.“
„Sám nevím, jen se ptám. Vím jenom to, že tvůj otec měl dobrou vůli, bez ohledu na to, jak tvrdě ho odsuzuješ. Chtěl vytvořit lepší život ne pro sebe, nýbrž pro vás tři. A právě tahle láska se mu stala osudnou. A ty teď odsuzuješ sám sebe stejně tvrdě, protože si myslíš, že jsi kopie. Jenže ty nejsi tvůj otec. To, že on morálně zklamal, nemusí nutně znamenat, že zklameš i ty. Odpovědností synů není být jako jejich otcové, nýbrž být lepší než oni.“[1]

V příběhu najdeme víc dějových linií. Rozvíjí se před námi například životní příběh Šimona, policisty-gamblera, jeho vztah k manželce, která potřebuje na operaci poškozeného zraku velkou finanční částku. Zajímavé je, že policista je opět problémový, v tomto případě se jedná o gamblerství, stejně tak jako v předchozích spisovatelových románech byl hlavní hrdina Harry Hole alkoholik. Autor má evidentně tendenci své kriminalisty zařazovat do kolonky „problémoví“. Možná nemá rád hrdiny typu dokonalého Jamese Bonda, a také pro čtenáře je postava policisty s lidskými chybami víc uvěřitelná.

V textu se objevují zajímavé filozofické pasáže rozebírající víru, lásku, morálku, dobro i zlo, zločin a trest. Nelze si proto nevzpomenout na slova jiného velmi úspěšného severského autora Stiega Larssona: „Detektivky jsou jedna z nejoblíbenějších forem zábavy a výborně se hodí, když chcete skutečně něco říct.“

Překlad je, tak jak jsme již z předchozích děl zvyklí, na velmi vysoké úrovni, text se čte lehce, nezadrhává, dialogy jsou vystavěny tak, že posunují děj dopředu a čtenář nemá tendence něco přeskakovat. Je to opět požitek ze čtení.

Jediné, k čemu mám výhrady, je brutalita a násilí, některé scény jsou skutečně nechutné a za hranicí únosnosti. Ale to je prostě Nesbø, tak jak ho známe i z jeho předchozích děl. Brutalita je nedílnou součástí jeho textů a asi se u kriminálního thrilleru něco podobného očekává. Pro slabší čtenářské nátury však raději doporučuji přeskočit scénu se psy-zabijáky.

Jo Nesbø ve své knižní novince Syn dokázal, že umí napsat velmi dobrý kriminální román i bez svého osvědčeného hrdiny Harryho Hola. A my se můžeme těšit, co dalšího pro nás tento nesmírně pracovitý spisovatel chystá. Je totiž vidět, že je ve formě.

[1] NESBØ, Jo. Syn. Vydání první. Zlín: Kniha Zlin, 2015, 499 stran. Fleet. ISBN 978-80-7473-357-4.