Recenze: Anthony Ryan – Pán věže. Stín krkavce: kniha druhá

Vytvořeno 17. 1. 2016 6:43

Autor: Iveta Lužná

Druhý díl Stínu krkavce Anthonyho Ryana přináší pokračování příběhu Vélina al Sorny, válečného hrdiny, který se vrací domů. Pán věže dějově navazuje tam, kde první díl skončil, a ačkoli rovněž přináší spoustu akce i skryté plány, v mnoha ohledech se od Písně krve liší a může tak čtenáře, očekávajícího zavedenou formu příběhu, poněkud překvapit.

Nejvýraznější odlišnosti se projevují ve stylu vyprávění. V obou knihách je hlavní dějová linka rámována Vernierovými zápisky. Hlavní příběh však tentokrát nepatří jen Vélinovi. Ryan pravidelně rozděluje pozornost mezi něj a další tři postavy, takže události pozorujeme čtyřmi páry očí, čtyřmi hledisky, čtyřmi POV – jinak řečeno, způsob vyprávění se tentokrát spíš než Rothfussovi připodobňuje Martinovi. Kromě Vélinova hlediska tak sledujeme příběhy bratra Frentise, princezny Lyrny a nové hrdinky Revy.

Změna ve vyprávění přináší klady i zápory: román obsáhne kratší časové rozmezí, ale má širší záběr. Dovoluje Ryanovi zahrnout do příběhu množství lokací, postav a drobných událostí, na které by se jinak nedostalo. A protože fakta a příčinné souvislosti může rozdělit mezi více postav, není žádný hrdina nepravděpodobně všudypřítomný a všeznalý. Navýšení počtu příběhových linek ale může vést k nepřehlednosti (vedlejších postav je opravdu hodně). Zároveň se také vytrácí kouzlo prvního dílu, kdy vypravěč zamlčoval občas i to, co už věděla postava, a pohrával si se čtenářem pomocí důmyslných narážek a falešných stop. V Pánovi věže ví čtenář vždy víc než postavy, děj je líčen postupně a bez dynamických mezer. Je škoda, že Ryan rezignoval na hru se čtenářem, protože k budování napětí tak přispívají jen časté cliffhangery.

Děj Pána věže se točí kolem války Sjednoceného království s Volarským impériem. Vernier nám o ní poví hned v prvním zápisku, hlavní linka pak ukazuje události před válkou a během ní. Od dějového zaměření se odvíjí hlavní téma knihy. Z každé stránky, kde se ke slovu dostává zbraň, tryská přesvědčení, že vždycky stojí za to hledat jiné řešení problémů. Zbytečnost předčasného umírání, odsouzení násilí a válečných zločinů je vyjádřena někdy až nepříjemně naturalistickým popisem bojových scén, jindy důrazem na slitování a soucit. Lyrna do děje vstupuje jako vůdkyně mírové výpravy a Vélin, ten obávaný bojovník, se snaží slovy i činy dostát předsevzetí, které si dal, když loni opouštěl Alpírii: meč nosí zabalený v plátně.

„Dobří lidé, muži i ženy, zaplatili životem, aby mě sem dostali. Tví i mí.“
„Dobří lidé, muži a ženy, umírají pořád. Stejně jako ti špatní. Zemřít pro nějaký účel je jistě lepší.“
„Ale ještě mnohem lepší je pro nějaký účel žít.“ [1] 

Co čtenáře v Pánovi věže čeká? Díky navýšení příběhových linek se čtenář seznámí se spoustou nových míst a národů Vélinova světa: kromě nepřátelských Volarů s divokými Lonaky, Eorhily i očekávanými záhadnými Sordaji. Mezi postavami se objevuje množství známých tváří, ať už nezapomenutelných (připomeňme třeba přísného mistra Sollise, Vélinovu sestru Alornis nebo cumbrélinského kapitána lučištníků Brena Anteše), či těch, jejichž důvěrný popis vám napoví, že byste je asi měli znát, ale zaboha si nevzpomenete odkud. Nechybí ani nové postavy, bojovníci, hrdinové i lotři, všichni snadno zařaditelní ke klaďasům či záporákům.

Každá linka má svůj význam a specifika, nastalé situace se neopakují, jak lze ukázat třeba na rozmanitosti střetů: dočkáme se například obléhání, námořní bitvy či partyzánského boje. Značné pozornosti se dostane i nadpřirozeným silám, které Vélina provázejí už od dětství, a čtenář pomocí každého z POV odhaluje nová fakta o zákeřných protivnících hrdinů. Je těžké nevnímat knihu jako Vélinův příběh, když ta první nebyla ničím jiným. Možná, že právě rozdělením pozornosti na více postav autor ukazuje, že Vélinův problém není jen jeho a zlo, se kterým se potýká, je mnohem vynalézavější a mocnější, než se zdálo v Písni krve, kde jeho nejpodlejším činem byla snaha povraždit Principy.

Nersus Sil Nina trochu překvapeně pozvedla obočí. „Takže to nakonec vyrostlo.“
„Co vyrostlo? Co to tam žije?“
S lítostivým výrazem k němu obrátila své prázdné oči. „To nevím. Vím, jen to, že dychtí. Lační.“
„Po čem?“
Odpověděla s jistotou, která nepřipouštěla pochyby. „Po smrti.“
„Víš, jak to mohu porazit?“
Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Můžu ti ale povědět, že je třeba s tím bojovat, jestli ti záleží na tomto světě a lidech, kteří v něm žijí.“ [2]

Stín krkavce nabízí napínavý příběh, sympatické postavy, trochu tajemna a skrytou hrozbu, tedy stejné klady jako jeho předchůdce, pouze v jiném balení. Hlavní dějová linka se s koncem románu uzavírá, přesto však zdaleka není vysvětleno nadpřirozeno, které je hlavním záporákem – totožnost protivníka a jeho skutečné motivace, význam všech zmíněných proroctví si bude muset počkat na Královnu ohně. A mezitím čtenář může sbírat indicie a spřádat teorie, kdo se pod tím označením skrývá. Mám už nejméně dva tipy.


[1] RYAN, Anthony. Pán věže. Stín krkavce: kniha druhá. Vyd. 1. Brno: Host, 2015, 672 s. ISBN: 978-80-7491-509-3. Str. 262.
[2] Tamtéž str. 447.