Recenze: Jo Nesbø – Půlnoční slunce: krev na sněhu II

Vytvořeno 19. 1. 2016 2:00

Autor: Jolana Hlušičková

Sníh a krev. Postava se zbraní v ruce. Druhý díl Krve na sněhu má velmi podobný obal jako ten první. A jaký osud čeká útlou Nesbøho novelu s názvem Půlnoční slunce? Hvězdy jí zřejmě příliš nepřály, protože zcela jistě bude srovnávána s velmi úspěšným autorovým románem Syn, který se objevil na pultech knihkupectví v téměř shodnou dobu. První díl diptychu byl přijat čtenáři poněkud rozpačitě, recenzi si můžete přečíst zde.

Překvapení nás čeká již na prvních stránkách novely, tentokrát zde totiž nenacházíme hrdinu první knihy Olava Johansena, na scénu vstupuje John Hansen alias Ulf. I přes rozdílná jména toho mají oba muži hodně společného. Hlavně mají stejný problém, který se jmenuje Rybář. Mafiánský boss a jejich zaměstnavatel neodpouštějící žádnou zradu, který nikdy nepřestane hledat svoje dlužníky, dokud neuvidí jejich mrtvolu. Trpělivě čeká, dokud neuloví provinilou rybičku ve svém rybníku. Právě proto se mu říká Rybář.

Děj se odehrává v sedmdesátých letech dvacátého století, stejně jako v prvním díle, tentokrát však v civilizací téměř zapomenuté vesnici Kasund ve Finnmarce na severu Norska. John Hansen/Ulf se vydává za lovce bělokurů ve snaze ukrýt se před Rybářem. Setkává se s desetiletým Knutem a jeho matkou Leou, kteří, stejně tak jako ostatní obyvatelé vesnice, byli vychováváni v přísném laestediánském prostředí. Postupně začínají chápat, že John/Ulf není lovec, nýbrž kořist a je otázkou, zda budou stát na jeho straně, až si pro něj Rybář prostřednictvím najatého zabijáka přijde.

Druhý díl diptychu není detektivka. Vycházíme-li z faktu, že detektivka má zápletku většinou založenou na zločinu – nejčastěji vraždě – a po pachateli pátrá detektiv, tak nic takového v této novele nenajdeme. Půlnoční slunce je spíš komorní psychologická hra několika postav s poměrně předvídatelným dějem. V textu se objevuje motiv osudové lásky a vysvobození milované ženy ze spárů padoucha, takže si na své přijdou i romanticky založení čtenáři, což je u tohoto autora nezvyklé.

Text je psaný v ich-formě. Na rozdíl od filozoficky založeného Olava Johansena se čtenář prostřednictvím myšlenek Johna/Ulfa setkává převážně se vzpomínkami z jeho života vysvětlujícími důvody, pro které se stal prodejcem drogy, a také proč se ocitl na Rybářově seznamu smrti. Osamocen, ukrytý v chatě vzdálené od ostatních obydlí má dost času vzpomínat i přemýšlet o problémech, které jej dovedly až na sever Norska.

Přesto nacházíme u Nesbøho hrdinů jeden společný rys. Vždy se jedná o postavy, které nejsou černé nebo bílé, každá si nese nějaké břímě, ať už to byl alkohol u Harryho Hola, nebo Ulfův pocit provinění a neschopnosti, že se nedokázal postarat o svou nemocnou dceru. Také komisař Kéfas z románu Syn není žádný Mirek Dušín, jeho problém se jmenuje gamblerství. Autor své hrdiny nevytváří jako dokonalé supermany, zachycuje je s lidskými chybami, a tím jsou pro čtenáře uvěřitelnější.

Po počátečním rozčarování z prvního dílu bychom si na trošku jiného Joa Nesbøho dokázali zvyknout. Nenáročné čtení vhodné téměř pro každého, kdo si nechce lámat hlavu pátráním po pachateli či čtením o morbidních zločinech. Ale na druhou stranu, přece jenom bychom více ocenili další nadstandardní detektivní romány v jeho osvědčeném stylu, ať už to byl román Syn či krimisérie s Harrym Holem v hlavní roli. Průměrných knih totiž nacházíme v knihkupectví rozhodně víc, než bychom si přáli.

NESBØ, Jo. Půlnoční slunce: krev na sněhu II. Vydání první. Zlín: Kniha Zlín, 2015, 213 stran. Fleet. ISBN 978-80-7473-320-8.