Recenze: Václav Kahuda – Exhumace

Vytvořeno 29. 1. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Nová edice knih Václava Kahudy v nakladatelství Paper Jam pokračuje tentokrát svazkem nazvaným Exhumace. I když označovat Exhumaci slovem „svazek“ je poněkud přehnané, tak útlá je.

Na rozdíl od předchozích dvou knih nejde o souvislý text, ale o soubor kratších útvarů, ne zcela koherentních. Základní rysy Kahudova rukopisu však zůstávají stejné, až na drobné výjimky. Kahudova poetika se zakládá na kontrastu mezi zněním a významem slov. Za větou, která svým zvukem dokáže okouzlit a vyvolat kladné a příjemné emoce, stojí výkaly, špína a sliz. Autor se nenechává svazovat konvenčním vnímáním toho, co je pěkné a slušné. Jakýkoliv odstavec dýchá živočišností a každé takové hnutí je rozpitváváno a stavěno do popředí, jako kdyby animální projevy byly tím jediným skutečně smysluplným životním cílem. Pudovost, sexualita a explicitní vyjadřování tvoří spojovací prvky jinak na pohled velmi roztříštěného textu, který není postavený ani na ději, ani na ústřední postavě. 

Sbírku textů otevírá povídka Noc, která může Kahudova čtenáře překvapit a do značné míry popřít vše, co jsem doposud o tomto autorovi napsal. Nejprve zaujme aplikace ich-formy, většina Kahudových textů totiž využívá er-formu. Následkem toho se mění i slovník, do značné míry se zjemňuje, zejména tam, kde by hlavní postava popustila uzdu svým obsesím. Výsledek je nečekaně poetický, jako kdyby autor pocítil nutkavou touhu po něze a romantice, ovšem dokázal své pocity ukočírovat natolik, aby neupadl do sladkobolného tónu, což by bylo opravdu děsivé. Kahudovi, prošlému filtrací od nejhoršího nánosu prdelí, chcaní a pyjů, zůstává poetika špinavých uliček, zaplivaných hospod, hráčů karet a pivních řečí. A do ní náhle vniká intimita, snad dokonce i láska. V povídce je přítomna i jakási dějová linka, byť nepříliš zřetelná, ale obrazy, momentky zachycené v různých prostředích pořád převažují. Vše je zabaleno do alkoholového oparu. Kahuda v Noci ovšem označuje alkohol za jakýsi ostřič smyslů. 

Dalším textem nazvaným Samozabíječ se Kahuda vrací zpět ke svému osvědčenému a zaběhlému stylu – nejprve v krátkých, úsporných větách přiblíží prostředí, následuje drobná vsuvka hororového charakteru, v níž divoká bytost kozlovitého vzhledu pronikne odpadem do koupelny a znásilní dívku, pak, po delší době, z textu vykrystalizuje nezřetelná hlavní mužská postava, již čtenář sleduje a skrze ni může vnímat i střípky okolního prostředí. 

Povídka Exhumace dala název celé sbírce a je také nejrozsáhlejší. Opět respektuje kahudovskou stavbu i slovník. Textem prochází smrt v různých formách, sebevražda elektrikáře-myslivce, oběšení učitelova syna, na němž se podílela nešťastná náhoda, i vražda ženy. Smrt a sexualita, projevující se v explozivních orgiích pohlavních orgánů, k sobě v povídce Exhumace neoddělitelně patří, spojují se do jediného celku zejména v závěru, kde se objevuje i sama Smrtka, zobrazená jako klasická postava s kosou. Ohňostroj metafor a obrazů zavádí čtenáře do prostoru autorovy fantazie spojené s realitou. To se projevuje i v hrátkách se slovy, například kočka – kočkodán – kotěnočkin míří od různých živočišných druhů až k režisérově oblíbenému seriálu Jen počkej! 

Následující krátké Pohádky – O červenej, A trpaslíkův sedum, Medvěd z hrobu, Vodník a Peklo – mají předvídatelnou stavbu. Autor jednoduše převádí známé lidové pohádky do podoby blízké jeho poetice a slovníku. 

Závěrečná několikastránková povídka Motouzek je velmi volně inspirována dětským telefonem, vytvořeným z kelímků a provázku. Tentokrát autorova fantazie posadila Josefa Hrona na hřbet dieselelektrické žáby, která nejezdí, ale skáče. Ladění povídky se přibližuje úvodní Noci konkrétností děje a redukovaným slovníkem. 

Václav Kahuda se od svého stylu, kterým započal své dílo, příliš neodchýlil ani ve své třetí knize. Výjimku tvoří poslední a zejména první povídka, která nese nečekané stopy „čisté“ poetiky. Pokud však za protiklad slova „čisté“ v tomto případě považuji „špinavé“, není to výraz úzkoprsosti, ale prosté konstatování. Kahudův styl je prostě takový a je ho potřeba respektovat jako svébytnou součást dnešní české literatury. 

KAHUDA, Václav. Exhumace. Vydání druhé. Hradec Králové: Milan Hodek Paper Jam, 2015, 148 s. ISBN 978-80-87688-42-7.