Recenze: Luca di Fulvio – Chlapec, který rozdával sny

Vytvořeno 1. 2. 2016 2:00

Autor: Marie Svobodová

Začátek 20. století. Amerika. New York. Svět, kde se rodí Hollywood a Broadway. Svět, ve kterém každý jde za svým americkým snem a ghetto je plné těch, jež ho přes všechnu dřinu nikdy nedosáhnou. Svět, ve kterém se to hemží gangstery a kriminálníky. Christmas Luminita - vypravěč příběhů, jaký je ve zbídačeném světě, do nějž se narodil, více než zapotřebí. Chlapec, který rozdává sny. Naději.

Chlapec, který rozdával sny – tak se jmenuje nový bestseller italského autora Luca di Fulvia. Je příběhem o lidech pocházejících z odlišných prostředí, kteří jdou za svým snem a snaží se získat pro sebe i své blízké ten skvělý život, jaký Amerika nabízí. Každý svým vlastním způsobem. Komu se to podaří a kdo se vydá po cestě, která nutně vede k neúspěchu a zapomnění?

Hned na začátku se čtenář seznámí s Christmasem, chlapcem, který má talent vnuknout lidem myšlenky, aniž by je vyslovil. Díky své ohromné fantazii se z chudého chlapce bez přátel náhle stane chudým chlapcem s jedním přítelem, a navíc si o něm všichni myslí, že je obávaným gangsterem a vydělává hromady peněz. To je začátek Christmasovy cesty životem, na které se díky píli a odhodlání nemůže vyhnout slávě a úspěchu, po kterých touží. Jsou pro něj však přesto až na druhém místě. Tím pravým smyslem jeho života je Ruth – dívka, která se stala snem chlapce, který rozdával sny.

Christmas se s ní seznamuje za ne zcela přívětivých okolností. Najde ji potlučenou a zkrvavenou na místě, kde ji zanechal Bill – muž, který ji unesl a znásilnil –, a musí ji rychle odnést do nemocnice. I přesto se do ní Christmas na první pohled zamiluje a započne tak příběh, který nemůže skončit ničím jiným, než že si hlavní hrdinové padnou do náruče. Jejich cesta k tomuto okamžiku je však – jak už to v románech bývá – dlouhá a plná všemožných výmolů.

Ruth se s rodiči přestěhuje do Kalifornie, Christmas, který zůstává v New Yorku, sivšak pořád pamatuje na sen, který mu vnukla – mluvit v rádiu, aby ho Ruth mohla poslouchat – a tento sen ho drží na správné cestě. Stane se z něj autor rádiových pořadů a divadelních her, kterého zná celá Amerika. Ruth se zase mezitím vypracuje v proslulou fotografku.

Když se po dlouhé době opět setkají na premiéře Christmasovy hry, jsou z nich už docela jiní lidé, než tenkrát, když se poznali. Lidé, kteří jsou připraveni nechat minulost za sebou, kteří jsou připraveni jeden druhého milovat a už nikdy znovu neopustit. Čas, který strávili od sebe, z nich udělal dokonalý pár – dva lidi, kteří dokážou krutému světu kolem sebe čelit sami a zároveň si uvědomují, že smyslem života je najít člověka, díky kterému už sami nikdy nebudou.

Opona se se šustěním otevřela.
Christmas natáhl ruku a sevřel Ruthtinu dlaň.
Z jeviště se ozval zvučný hlas.
„Dobrou noc, New Yorku.“ [1]

A co se dál děje s Billem? Ani o jeho osudu autor neopomíná vyprávět. Nějakou dobu se zdá, že ho nečestnost, lži a zločiny dovedou ke stejnému úspěchu, jakého naši hrdinové dosáhli tvrdou prací. Bohatství, kterého dosáhneme nepoctivou cestou, však nikdy nemá dlouhého trvání a naše zločiny nás vždy nakonec dostihnou. A tak se na závěr dočkáváme kromě vytouženého šťastného konce i jakéhosi morálního poučení.

Příběh byl relativně předvídatelný – kdo by u podobné knihy nečekal hned od začátku happy end? – díky autorovu originálnímustylu byl přesto kouzelný a dojemný. Já osobně většinou odsuzuji knihy o teenagerech, které píšou dospělí, protože vinou času, který je od nich dělí, se do svých hrdinů bohužel nedokážou dokonale vcítit. To platí částečně i u téhle, v některých myšlenkách, názorech i postojích Christmase a Ruth jsem se ovšem občas dokázala poznat tak hluboce, že jsem obdivovala autora, který si zřejmě ještě dobře pamatuje, jaké to je být mladý a poznávat síly, které hýbou světem.

Také obraz New Yorku na začátku 20. století na mě celkem zapůsobil. Ghetto, které se hemží vrahy a gangy, a na druhé straně Hollywood, kde je život podáván jako ta nejkrásnější pohádka – dokonalé místo, kam zasadit svůj román. A přestože se čtenář patrně neubrání úvahám, jak moc se New York v knize skutečně podobá New Yorkutehdejšímu, je to právě ta báječná atmosféra z minulosti, která odlišuje tento román od spousty dalších o zamilovaných teenagerech. Dává mu něco výjimečného, díky čemu jsem u něj vydržela až do konce a se zatajeným dechem čekala, co se bude dít dál.

Kniha si čtenáře určitě dokáže získat. Podle mě má však potenciál dokázat daleko víc. Příběh, atmosféra i postavy jsou skvělé, v něčem jistě dokonce unikátní. Stačilo by málo, aby mě dokázaly opravdu dokonale uchvátit, aby se staly nezapomenutelnými. Jenže nebyly. Přes všechny jeho kvality mi v knize přece jen něco chybělo. Možná nějaká hlubší myšlenka, která by mi opravdu uvízla v hlavě a poskytla mi nový pohled na svět. A tak přestože jsem si čtení užila, Chlapec, který rozdával snynení kniha, ke které se budu ještě vracet.

[1] FULVIO, Luca di. Chlapec, který rozdával sny. Vyd. 1. Překlad Marta Bárová. Praha: Knižní klub, 2015, 510 stran. ISBN 978-80-242-4954-4. Str. 510.