Recenze: Sergej Vasiljevič Lukjaněnko – Tance na sněhu

Vytvořeno 9. 2. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

S rozvojem vědeckého zkoumání vesmíru a se vzrůstajícími možnostmi, které nám poskytuje současná technika, se rozšiřují i hranice fantazie. Dnešní fantasta dokáže vysnít svět, jaký si Verne nemohl představit. Jedním z lidí, dívajícím se do budoucna a hledajícím princip fungování našeho světa za mnoho desítek let, je známý ruský spisovatel Sergej Lukjaněnko. S jakou samozřejmostí a lehkostí vymýšlí to, co je z dnešního pohledu nemožné, dokázal i v románu Tance na sněhu.

Lukjaněnko spojil sci-fi tématiku s románem, v němž vše závisí na hlavním hrdinovi. To není nic nového, pokud hledáme podobná díla, ihned si vzpomeneme třeba na sérii Star Wars. Tance na sněhu mají svého vyvoleného, jenž musí teprve poznat sám sebe, aby zachránil celý vesmír. Vývoj hlavního hrdiny a cesta k jeho prozření je tedy podstatou knihy.

Tikkerej má smůlu, že se narodí na planetě, na níž se za právo na život musí tvrdě platit. Nemilosrdné státní zřízení, dané chudobou planety a její bezvýznamností, dělá ze svých obyvatel novodobé otroky. Tikkerej se po smrti rodičů pokusí zvrátit alespoň vlastní osud, netuší však, že míří k daleko významnějšímu cíli.

Román se skládá z jednotlivých dobrodružství, která Tikkerej prožívá a při nichž se seznamuje s důležitými lidmi. Výrazné je společenstvo fágů, opětovně evokující ságu Star Wars, protože Lukjaněnkovi fágové, podobně jako rytíři Jedi, brání zlu ve vesmíru a disponují neobvyklými schopnostmi.

Pevný politický řád, panující ve vesmíru budoucnosti, je plíživě narušován Jínějí, planetou, na níž vládně záhadná Inna Snow, žena podmaňující si obyvatele jiných světů nenásilným způsobem, využívající pokročilé technologie neuroportů. S Tikkerejem vytváří klasickou dvojici záporák – klaďas. Lukjaněnko je však natolik dobrý autor, že dokáže archetypální pár relativizovat a dát oběma lidský rozměr, ne pouze kašírované loutky bez jakýchkoliv emocí.

Autor označuje knihu Tance na sněhu za prequel románu Genom. Nejdůležitějším spojovacím článkem obou titulů se jeví genetické změny lidského organizmu. Ty umožňují pracovní specializaci a také možnost přežití v různých prostředích rozmanitých koutů vesmíru. V Lukjaněnkově světě budoucnosti existují lidé odolní proti radiaci, vysokým teplotám i zvýšené gravitaci. Společně s rozdílnými ekonomickými podmínkami na různých planetách rozvíjí autor myšlenky o ještě větší sociální nerovnosti a o předurčenosti místem narození.

Lukjaněnko není typickým představitelem žánru dystopie. Některé jeho vize nejsou optimistické, nemá výrazné tendence vytvářet chmurné předpovědi. Lze říct, že díky technologickému pokroku se v průměru mají lidé lépe než dnes. Samozřejmě lze namítnout, že Tikkerejova rodná planeta s ironickým názvem Kariéra představuje velmi drsný a žalostný svět, ale pouze z pohledu relativně bohaté a zhýčkané civilizace.

Sergej Lukjaněnko dokáže napsat poutavý román a velkou dávkou fantazie. I když lze v Tancích na ledě poznat určitou inspiraci ságou Star Wars, autor ji nezakrývá. Jde spíš o poctu tomuto dílu, než o vykrádání nápadů. Autor nijak neexperimentuje, obsah i forma se přidržuje osvědčených konceptů, avšak v tomto případě bych to označil za výhodu. Čtenář netápe v časoprostorových rovinách, může se soustředit na jednotlivé scény, nechat se napínat, i když děj není zcela nepředvídatelný, a na závěr se i zamyslet nad morálními aspekty touhy po moci, maskované snahou o šťastnější osud lidstva. Lukjaněnko opět dokázal, že je možné napsat hodně knih stejným způsobem, aniž by utrpěla jejich úroveň.

LUKJANĚNKO, Sergej Vasiljevič. Tance na sněhu. Vydání první. V Praze: Stanislav Juhaňák - Triton, 2015, 385 stran. Trifid (Triton). ISBN 978-80-7387-932-7.