Recenze: Milan Dušek – Velká vánice

Vytvořeno 17. 2. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Ke kolika skutečným vraždám v naší společnosti ročně dochází, to si můžeme zhruba představit, pokud sledujeme sdělovací prostředky. Při jejich množství a snaze o zveřejnění jakékoliv senzace předpokládáme, že se o většině vražd dozvíme. Fantazie autorů detektivek ale čtenáři představuje jinou skutečnost, a pokud bychom dali na ně, museli bychom připustit, že Česká republika je již z velké části vyvražděna. Na své si krvežíznivý čtenář přijde i nové detektivce Milana Duška Velká vánice.

Příběh začíná nálezem mrtvoly mladé ženy, která, jak se brzy ukáže, byla znásilněna a po smrti zohavena. Vyšetřování se musí ujmout policejní oddělení, známé již z předchozích knih Milana Duška. Opět se můžeme setkat s komisařem Bémem, inspektorkou Dudovou a jinými policisty. Jména míst, v nichž se příběh odehrává, evokují představu zapadlého kraje s několika malými vesničkami či lépe řečeno samotami, kde bydlí pár lidí a těm každého večera dávají lišky dobrou noc. Přesto musejí policisté využít média, aby zjistili totožnost zavražděné. Dívka není poslední obětí, zdá se, že vesnicemi táhne sériový vrah a zanechává za sebou mrtvá těla a strach. 

Detektivky Milana Duška charakterizuje především dobrá znalost skutečné policejní práce a střízlivý způsob vyprávění. Vyšetřování v jeho knihách je týmová práce a pomalé, téměř mravenčí shromažďování poznatků, z nichž se později postupně skládá mozaika případu. Čtenář tedy nemůže očekávat akční scény se střelbou ani to, že hlavní hrdina bude zjednávat průchod spravedlnosti prostřednictvím pádných úderů obrovské pěsti. Odměnou čtenáři, jenž se zřekne akce, bude pocit, že se nachází uprostřed skutečného vyšetřování. Zejména proto, že autor používá velmi úřední způsob vyjadřování, a to i na místech, kde by to potřeba nebylo. Proto se v knize nacházejí věty typu:

Identifikace dopadla pozitivně a Lešikar u vozíku s tělem málem omdlel. [52] 

V suché mluvě policejního protokolu je přirozené, že pokud někdo mrtvou dívku pozná, jde o pozitivní identifikaci, zvážíme-li však, že otec zrovna uviděl svou zavražděnou dceru, není toto spojení nejvhodnější. 

Stejně jako v předchozích knihách, ve Velké vánici vystupuje poměrně hodně postav a žádná z nich se nedá označit za hlavní. To koresponduje s reálným způsobem práce policie, jak jsem již zmínil.  Tentokrát se však autor rozhodl víc přiblížit soukromý život některých členů týmu. Pokud se čtenář dozví něco z jejich minulosti, stávají se bližšími, lidštějšími a lépe zapamatovatelnými. 

Knihy Milana Duška se dobře čtou, jsou srozumitelné a neobsahují scény, které svou nepravděpodobností vyvolávají shovívavý úsměv. Dějová linka je přímá, výjimku tvoří občasná vzpomínka některého z detektivů. Policisté nalézají vraha pomocí postupného shromažďování důkazů, náhody a geniální dedukce zde nemají místo. Čtenářsky nepohodlné jsou snad jen začátky kapitol, v nichž autor používá neutrální „on“ místo jména člověka, o kterém pojednává. Vzhledem k velkému počtu postav trvá delší dobu, než je možné se plně zorientovat. Velká vánice je kvalitně napsaná kniha s dobře zdůvodněnou zápletkou i rozuzlením, vystavěná na reálném základě. Přibližuje skutečnou práci policie včetně toho, že se při řešení hlavního případu setkávají i s jiným zločiny nebo třeba jen drobnými krádežemi, které se sice nedají s vraždou srovnat, ale musejí se také vyšetřit, aby mohl být pachatel případně potrestán. Kniha se svou přímočarostí hodí i pro vyplnění krátkých chvil odpočinku, děj se dobře pamatuje a není těžké se k němu vrátit a navázat.  

DUŠEK, Milan. Velká vánice. Vydání první. Brno: MOBA, 2015, 344 stran. Původní česká detektivka. ISBN 978-80-243-6734-7.