Recenze: Lubomír Macháček – Zelené vdovy

Vytvořeno 15. 2. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Vyprávět příběh na malé ploše vypadá na první pohled jednoduše. Pokud však má zaujmout i něčím jiným než překvapivou pointou, musí autor do relativně krátkého textu vložit hodně náznaků, které čtenáře vedou – prostřednictvím vlastních zážitků – rovnou do všech zákoutí vyprávění, která není možná servírovat na stříbrném podnose. Dobrá povídka vyžaduje obratného autora i zkušeného čtenáře a svazuje tuto dvojici víc, než dokáže leckterý román. Lubomír Macháček mezi takové spisovatele patří a číst jeho texty je sice náročný, ale jedinečný zážitek. Jeho nová sbírka povídek nazvaná Zelené vdovy to znovu potvrzuje.

V knize najdeme dvanáct povídek, jejichž téma lze zobecnit pojmem „mezilidské vztahy“. Téma velmi obecné, mnohokrát použité, často však zrádné. Záludnost spočívá ve věrohodnosti. Čtenář rychle vytuší, pokud je zápletka vyumělkovaná. Z povídek Lubomíra Macháčka je však naopak cítit jeho dlouholetá zkušenost psychologa. Nejde snad o to, že by autor musel hledat náměty ve své praxi, Macháčkovy povídky nejsou strohé příběhy ze zákulisí ordinace, ale hloubka ponoru do duše svých hrdinů svědčí o empatii, rozvinuté lety naslouchání cizím stížnostem. 
Povídky tvoří jakousi časovou linku vedoucí životem – od dětství, či spíše chlapectví, až ke stáří. Každý věk s sebou nese své problémy a žádnou z těchto etap nelze označit za jednoznačně šťastnou nebo bezstarostnou. Označit ale Macháčkovy texty za depresivní, by bylo hrubé zjednodušení. Je pravda, že se jeho hrdinové dostávají do situací, které v nich vyvolávají spoustu nepříjemných myšlenek a neradostných úvah o životě, ale nikdy nepropadají destruktivní beznaději, vždy zůstává alespoň náznak naděje, malá dvířka, kterými lze důstojně odejít. 

Ale zpět na začátek. Hrdinové prvních povídek Celý svět, Po válce a Ani jeden kůň jsou chlapci tápající ve svém dospívání, hledající přátelství nebo lásku. Příběhy autor zasadil do reálných kulis měst, ve kterých žil či studoval. Přímo je sice nejmenuje ani nezdůrazňuje jejich atributy, avšak jde o specifický rys textů Lubomíra Macháčka. Vyjma sci-fi povídek, vzniklých v sedmdesátých letech, se děje jeho textů odehrávají téměř výhradně na místech, která důvěrně zná, nejčastěji v rodných Pardubicích. 

V Betlémských hvězdách dochází ke střetu mládí a zralého věku, konflikt ovšem neeskaluje do násilí, ale vyvolává v hrdince na malou chvíli chuť se svému věku vzepřít. Ženy v povídkách Čtyři hodiny a Žena Bouře nemohou snad být rozdílnější, ale oba muži, jež se s nimi pokoušejí žít, jsou postaveni před podobný problém – otázku, na jakém místě v žebříčku hodnot svých partnerek stojí. Hradbu záliby ve sbírání odpadků nebo snahu o intenzivní prožívání života nedokážou překonat a ani by to nebylo racionální. 

V povídce Ta slova, ty věty dokázal autor syntetizovat problematiku složitého vztahu syna a otce s úvahami o touze psát. Odpověď na otázku, jaký má tvorba smysl, pouze naznačuje, čtenář si musí vytvořit svůj vlastní postoj.  Snad právě v této povídce můžeme hledat autorovo krédo, není to ale hledání jednoduché. 

Titulní text Zelené vdovy připomíná fenomén, které se u nás ve větší míře objevil teprve nedávno. Stát se manželkou úspěšného muže, mít dostatek peněz, nemuset chodit do práce, koupit si téměř vše, na co si člověk vzpomene – to je sen mnoha žen. A abych ženám nekřivdil, mnoho mužů by si dalo také říct, avšak stereotypy, jimiž se řídí moderní západní společnost, málokdy umožní vznik takového páru, kde žena vydělává spoustu peněz a muž si je bezpracně užívá. Realita bývá, jako obvykle, jiná. Mnoho zelených vdov nedokáže takový způsob života psychicky unést, propadají depresím, práškům, alkoholu nebo idealistickým aktivitám. Zaměstnaný muž takové myšlení své ženy nechápe a netuší, z čeho podivné nálady a hysterie jeho manželky pramení. 

Závěrečná povídka Prostor k pronajmutí bilancuje a jak tomu obvykle bývá, vzpomínky nejsou vždy příjemné, zvlášť když je konfrontujeme s přítomností. U Juliána vedou k uzavření se do sebe, odmítání pomoci cizích lidí. Získat jeho důvěru lze velmi obtížně. Přesto i on má své sny, svůj vnitřní svět, kam už nikdo nemůže. 

I ostatní povídky mají propracovaný psychologický základ a jejich hrdinové, přes rozdílnost svou i svých problémů, řeší podobné věci. Málokdy aktivně mění své postoje, spíše se je pokouší ujasnit a sžít se s nimi. Povídky většinou neústí do pointy, čtenář je nad nimi nucen se zamýšlet a vciťovat se do situací, v nichž se postavy ocitají. V dnešní rychlé době, v níž ze všech sdělovacích prostředků křičí reklamy na zábavu a vnucují nám názor, že právě do ní máme vložit všechny své peníze, představuje kniha Zelené vdovy záchytný bod pro lidi, kteří se nechtějí bezduché zábavě poddat. 

MACHÁČEK, Lubomír. Zelené vdovy. 1. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2015, 180 s. ISBN 978-80-7465-153-3.