Recenze: Menna van Praag – Dům v ulici Naděje

Vytvořeno 6. 4. 2016 3:00

Autor: Renata Petříčková

Víte, že jsou na světě knihy, které jsou jako bonboniéra? Skoro se až bojíte číst dál, abyste si knížku zbytečně brzy „nevyčetli“. Četba je mlsání. Četba voní zvláštní a neopakovatelnou atmosférou, horkou čokoládou a skořicovými sušenkami. V obrovské hloubce se noříte do duše hlavních hrdinů, prožíváte chvíle osobních vítězství i hlubokých zoufalých pádů. Alba, hlavní hrdinka knihy, stojí jednoho večera na prahu domu, který nikdy dříve v této ulici neviděla. Přivítá ji Peggy, stará, ale snad nejkrásnější žena s moudrýma očima, jakou kdy viděla. Nabízí jí na devadesát devět dní a nocí domov. Střechu nad hlavou a možnost si s pomocí domu samotného posbírat svůj rozbitý život opět do smysluplného celku. Alba překračuje práh a s tím i začíná novou etapu svého života.

Dějová linie je jako jemné kudrlinky, prolíná se, promíchává, musíte se občas zastavit, abyste se nadechli a možná se tak trochu i v ději neztratili. Zpočátku jsem to vnímala jako rušivé, protože předchozí autorčiny knihy šlo „zhltnout“. Tady ne. Tady si musíte dát pauzu a občas se nad příběhem zamyslet.

Skvělý nápad s osobnostmi z historie ve formě duchů, duší žen, které domem prošly v nějakých svých těžkých životních obdobích. Žen slavných, lékařek, spisovatelek, feministek, zpěvaček, hereček. Navždy si zapamatujete, že sem vložila autorka také setkání s Agathou Christie v době, ve které prožívala osobní i tvůrčí krizi. Kdy sama přemýšlela nad tím, že na světě už dlouho nebude. Každá z těchto žen v různých fázích Albina pobytu promlouvá, dělí se o své zkušenosti a jemně tak Albu posouvá vpřed. Její vlastní příběh se začíná rozvíjet snad až neuvěřitelnými směry, ale budiž autorce odpuštěno. Ono to jinak nejde. Dům v ulici Naděje je kniha, která je modelovým příkladem práce na sobě samé, práce, kterou můžete udělat právě za ty tři měsíce. Ty jsou prý dobré pro to, aby si člověk porovnal život, zároveň však jsou dost krátké na to, aby člověk zlenivěl a ze svých záměrů upustil. Je to jistě i psychologická hra. Devadesát devět dnů na změnu života… Zkuste si projít Albin životní příběh, procházet se po hebkých kobercích toho vzácného domu, ve kterém se každý den zjevuje něco nového, a jsem si jista, že to bude čtení, které pohladí na duši. Osvobodí, udělá z večerů s knihou pěkný zážitek.

Alba ji pustila. „Promiňte, promiňte, nejsem moc zvyklá na… nechtěla jsem vám ublížit.“
„Ne, ne,“ Peggy se podařilo popadnout dech. „Nebuď hloupá, lepší objetí jsem nikdy nedostala. Ale nemusíš hned odcházet. Můžeš tu zůstat ještě nějakou dobu, tvých devadesát devět dnů vyprší až za dva týdny.“
„Já vím,“ řekla Alba. „Ale jsem připravená.“
„Ano.“ Peggy se usmála. „Ano, jsi.“
Peggy kolem ucítila známé zašimrání a překvapeně pohlédla dolů. Alba uviděla velkého tlustého ryšavého kocoura, který se Peggy obtáčel kolem nohou v pomalých osmičkách. Sehnula se, aby ho pohladila, a on zavrněl.
„No to se podívejme. Macek se přišel rozloučit. Měla bys být poctěna, nikdy předtím se neobtěžoval,“ řekla Peggy, trochu vyvedená z míry. Na druhou stranu to zase nebylo takové překvapení, protože Alba byla z obyvatel jediná, kdo kocoura viděl. „Líbíš se mu.“
„Je krásný,“ řekla Alba a Macek začal slintat.
„Zdá se mi, že chce jít s tebou,“ řekla Peggy a trochu ji to zamrzelo.
Ale protože se sama stěhovala, nemohla si dál Macka sobecky přivlastňovat. „Chtěla by sis ho vzít s sebou?“
„Doopravdy?“ Albě se rozzářily oči. „Mohla bych?“
Peggy přikývla. Alba stařenku s širokým úsměvem políbila na papírově tenkou tvář.
„Děkuju vám za všechno. Vy, Stella, dům, zachránily jste mi život.“
Pak se otočila a pospíšila si po zahradní pěšině, po tváři se jí kutálely slzy jako hrachy. Stěny domu se lehce zatřásly, trubkami prolétlo truchlivé povzdechnutí a pojistky prodělaly dočasný zkrat, když ji viděly odcházet. Macek ťapkal vedle Alby, ocas měl vytrčený vysoko do vzduchu. Když došla k brance, Alba si otřela oči. O chvíli později už šla po chodníku. Každý krok znamenal další sbohem.
Pak se otočila, aby zamávala. Ale Peggy byla pryč. Dům zmizel. Alba viděla jenom stromy. (str. 248)

Autorka zůstala věrna své vášni pro čokoládu a voňavé sladkosti, a tak celým domem se až příliš často vznáší vůně pečených čokoládových nebo karamelových sušenek a horké husté čokolády se šlehačkou. Vůně skořice, hřebíčku a temného kakaa… Povím vám, někdy se to až nedalo vydržet! Takže při čtení si k ruce vezměte kousek čokolády, sušenku nebo šálek horkého nápoje, protože chutě budou nepopsatelné. Jestli něco Manna van Praag opravdu umí, tak to je popisování těchto smyslových požitků. Za mě – super příběh, mlsavý a hutný, plný a emočně silný… a dokonalé reálie.

O autorce

Menna van Praag vystudovala Oxfordskou univerzitu, pracuje jako novinářka a miluje čokoládu. Jejím snem bylo stát se spisovatelkou a jako cíl si stanovila, že dřív, než jí bude třicet, musí vydat první knihu. Deset let pilně psala, šest rukopisů jí různá nakladatelství odmítla, a tak se rozhodla, že vezme osud do svých rukou.  Knihu Štěstí, láska, čokoláda napsala během dvou týdnů a sama ji vydala – stalo se to dva měsíce předtím, než oslavila třicáté narozeniny. O rok později podepsala smlouvu s nakladatelstvím Hay House a knížka byla postupně přeložena do 26 jazyků. Sen se jí vyplnil hlavně proto, že se nebála vykročit za ním sama, s odvahou a odhodláním.

Největší inspirací Menny van Praag je její život s jeho vzestupy a pády, a možná proto jsou příběhy, které píše, tak oblíbené čtenáři po celém světě. V nakladatelství Synergie již vyšla kniha Štěstí, láska, čokoláda a její pokračování Nejšťastnější na světě.

Dům v ulici Naděje

	Autor	Menna van Praag
	Nakladatelství	Synergie Publishing
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2016
	Vydání	1.
	Počet stran	261
	ISBN/EAN	978-80-7370-329-5
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny