Recenze: Pascal Mercier – Noční vlak do Lisabonu

Vytvořeno 11. 8. 2016 1:00

Autor: Lucie Sigmundová

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych měla takové potíže vyjádřit se o knize. Ne snad, že by byla špatná. Právě naopak. Mé zdráhání vyplývalo spíš z obav, že volba slov v tomto případě jaksi nebude dostatečná. Protože tahle recenze je o románu, který brojí proti tuctovým textům. Který láskyplně zvažuje sílu i krásu slov. Ale nedá se nic dělat, zdráhání musí pryč. Pojďme si popovídat o Nočním vlaku do Lisabonu.

Tato kniha je po dlouhých letech první, která mě přinutila se v textu neustále vracet. Tak působivé některé pasáže byly. Zároveň jsem se potřebovala ujistit, že je chápu správně a že jsem omylem nepřeskočila byť jen čárku, a tak jsem okouzleně četla pořád dokola tytéž strany. Nevím, jak si vy vyznačujete v knihách místa, ke kterým byste se rádi později vrátili, můj trik spočívá v zakládání záložek. Jenže tady těch dobrých míst bylo tolik, že zásoba záložek relativně brzy došla a naopak čtyř set stránková kniha nabyla nezvykle na objemu. Řešení? Vysypat a přečíst znovu. Celé.

Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem? (str. 25)

Noční vlak do Lisabonu napsal švýcarský filozof Peter Bieri, skrývající se pod pseudonymem Pascal Mercier. Bieri, narozený v roce 1944 v Bernu, studoval filozofii a klasickou filologii a byl profesorem filozofie v Bielefeldu, Marburgu a na Svobodné Univerzitě Berlín. Jak by se podle toho asi dalo čekat, jeho román je… filozofický. Stojí především na síle myšlenek a emocích, nabízí zpomalení a zamyšlení a je rozhodně třeba se k němu dostat ve správném rozpoložení.

Světově proslulý příběh o hledání života by se dal ve zkratce popsat asi takto. Raimund Gregorius se jednoho dne prostě zvedne, odejde z vyučovací hodiny, nasedne na noční vlak do Lisabonu s matnými představami toho, co vlastně hledá, a pod vlivem událostí se postupně mění.

Ale vzhledem k tomu, že z románu doslova čiší láska ke hře se slovy, si tematicky dovolím tento nástin trochu rozšířit. Raimund je klasický filolog vyučující na gymnáziu v Bernu. Stárnoucí muž omšelého vzhledu žijící život v zajetí rutiny. Učenec, který je pro své nevídané sucharství kolegy i studenty láskyplně přezdívaný Papyrus. Muž, který se jednoho dne probudí z dosavadního života, protože potká na mostě neznámou ženu, která na jeho zvídavou otázku, jaký je její rodný jazyk, odpoví „português.“ A to je ten moment, na první pohled zcela přehlédnutelný a postrádající dramatičnost, po kterém již nic není takové, jako bylo dřív. V Gregoriovi okouzleném melodií hlasu této ženy se uvnitř cosi pohne. Brzy nato odejde z hodiny, koupí si knihu zápisků aristokratického lékaře Amadea de Prado a začne pátrat po tomto geniálním filozofovi. Čte v jeho knize, navštěvuje lidi, kteří lékaře znali a tím, jak proniká do jeho života, odhaluje ten svůj. Stává se odvážnější, bezprostřednější, upravenější a podle všeho i veselejší.

Lidi nevidíme, jako vidíme domy, stromy a hvězdy. Vidíme je v očekávání, že se s nimi můžeme určitým způsobem setkat, a tím z nich udělat kousek nás samotných. Představivost si je přistřihne, aby se hodily k našim vlastním přáním a nadějím, ale i tak, aby se jimi daly potvrdit naše vlastní strachy a předsudky. Nám se ani nepodaří dostat se jistě a nepředpojatě k vnějším obrysům druhého člověka. Náš pohled je cestou odlákán a zkalen všemi těmi přáními a fantasmaty, která z nás udělají onoho speciálního, nezaměnitelného člověka, jímž jsme. Dokonce vnější svět vnitřního světa je ještě kouskem našeho vnitřního světa, když už pomineme myšlenky, které si děláme o cizím vnitřním světě a které jsou tak nejisté a nepevné, že spíš vypovídají o nás než o tom druhém. (str. 87)

Jádrem celého románu jsou tyto zápisky„zlatotepce slov“, které uhranou Gregoria a které samy o sobě jsou myšlenkově hutné. Jejich spojení s Gregoriovou linií hledání se možná může zdát na první pohled i nadbytečné, protože by tato imaginární kniha mohla být vydána sama jen tak, bez obalu kolem. To jistě ano. Ale díky výpovědím druhých, díky Gregoriovu vlastnímu příběhu dostává Amadeu mnohem lidštější rozměr.

Gregoriovo objevování sebe sama nabízí pomalé plynulé vyprávění, které pohlcuje. Takové prohlášení si na první pohled téměř odporuje. Pomalost a neustálé filozofické úvahy mohou nejednoho čtenáře odradit. Jenže celá ta cesta po Portugalsku má v sobě jistou životní naléhavost, která se ke konci dokonce nenásilně stupňuje. I když je otázkou, zda vyústění příběhu naplní očekávání všech čtenářů.

Tato kniha filozofuje a potřebuje ideálně čtenáře, který bude filozofovat s ní. Který bude pečlivě studovat náročnější souvětí a nechá se vtáhnout do jejího přemýšlení nad životem, vůlí a jinými otázkami a možná je obrátí i směrem k sobě. Je náročná. Ale stejně o ní nakonec prohlásíte, že je krásná.

Na závěr se sluší dodat, že tento román už přece jen není žádnou horkou novinkou. Poprvé vyšel v Německu v roce 2004, u nás ho nakladatelství Plus vydalo dvakrát. V letech 2011 a 2015. Ale na jeho četbu nikdy není pozdě.

Noční vlak do Lisabonu

	Autor	Pascal Mercier
	Překlad	Eva Pátková
	Nakladatelství	Plus
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2015
	Vydání	2.
	Počet stran	448
	ISBN/EAN	978-80-259-0428-2
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny