Recenze: Nela Rywiková – Děti hněvu

Vytvořeno 13. 8. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Ostrava, přestože má statut třetího největšího města republiky, trochu se vymyká představě rušné a lidnaté metropole. Vždy byla a dosud je velmi specifická. Právě tam zasadila Nela Rywiková děj své druhé detektivky nazvané Děti hněvu.

Do ostravské čtvrti Přívoz autorka umístila i svou první knihu Dům číslo 6, velmi dobře využila zvláštní atmosféru chátrajících míst, které ovšem mají svou neopakovatelnou historii. Ta ovšem umírá a ustupuje novému. Můžeme hovořit o pokroku, ale také o nenávratné ztrátě. Tentokrát se čtenář dostane do prostředí stejně zbědovaného, obývaného feťáky, gamblery, prostitutkami a prostituty.

Tentokrát se ostravská policie dostává do pohotovosti po nálezu vycpané mrtvoly místního podnikatele a dvojice vyšetřovatelů Vejnar a Turková musí nalézt tajemného taxidermistu, i když se k nim dostane jeho vzkaz, že práci sice provedl, ale nevraždil.

Nela Rywiková do své detektivky zakomponovala i další motivy – propojení politiky a podnikatelského prostředí a, stejně jako v předchozí knize, změny, kterými ostravská čtvrt prošla během dvacátého století. Tentokrát jim věnuje výraznou vedlejší linii, která prochází druhou světovou válkou a poválečnými lety. Hrdinou tohoto vyprávění je chlapec, trpící za neexistující prohřešky svých rodičů. Připojení vedlejšího děje k hlavnímu je ovšem trochu vynucené a nefunkční. Mezi jednotlivými liniemi zeje zřetelná mezera, na několika místech ledabyle sestehovaná nápadnou nití.

Jednoznačným kladem detektivky Děti hněvu je sugestivně vykreslené prostředí. Nela Rywiková dokáže vnímat město v jeho celku, ale i detaily, jako jsou jednotlivé ulice, domy a lidé, kteří v nich bydlí. Pro někoho může představovat Přívoz jen špinavé a zanedbané místo, do nějž není radno se vydávat po setmění a snad ani za světla. Nele Rywikové se jeví jako živý organizmus, který má svou minulost a jeho obyvatelé nejsou jen feťáci bez výrazu, ale lidé se svými osudy, často velmi dramatickými. Stejně důležitá – jako vnímání a cítění – je schopnost zprostředkovat vše svému čtenáři, a to Nela Rywiková také umí.

Stejně jako v knize Dům číslo 6 používá autorka obecný jazyk, zdařilý přepis ostravštiny. Nezneužívá jej, tímto jazykem mluví jen některé postavy. V současné době, se hodně lidí odchyluje od místních jazykových mutací a vlivem sdělovacích prostředků se přiklání k zprůměrované formě mluvy (záměrně nepoužívám výrazu „spisovné“, k té má čeština ve sdělovacích prostředcích velmi daleko). Ostravština Nely Rywikové není parodií, jakou často slýcháme v zábavných pořadech. Autorka si ani nemusela dávat pozor na čistotu nářečí, protože jde o živý jazyk, který se neustále mění a vyvíjí a obsahuje mnohé odchylky.

Atmosféra místa v knize Děti hněvu je její největší devizou. Děj a zápletka už působí méně přesvědčivě. Odhlédnu-li od zmíněné naroubované druhé linie, pak mě nepřesvědčil motiv pachatele a vůbec už nevidím důvod pro složitou cestu, vedoucí k vycpání mrtvoly. Snad se autorka chtěla přiblížit oblíbeným severským detektivkám, v nich vždy musí být něco, co čtenáře šokuje a co mu má přivodit lehké zhoupnutí žaludku. Příliš to nekoresponduje s charakterem českých detektivek, které bývají poněkud decentnější. Samozřejmě to nemusíme brát jako dogma, ale i drastické momenty by měly mít svou logiku.

Děti hněvu je dobrá kniha, ale čtenář by se měl víc oddat atmosféře a v některých případech příliš nepřemýšlet nad pravděpodobností příběhu či otázkami koncepce literárního díla. V neposlední řadě by se mohl čtenář zamyslet, kolik míst, která měla zajímavou historii, v současné době musí ustupovat nové výstavbě, která už ztrácejí charakter bydlení pro lidi, ale stávají se developerskými projekty, určenými pro business.

Děti hněvu

	Autor	Nela Rywiková
	Nakladatelství	Host
	Místo vydání	Brno
	Rok vydání	2016
	Vydání	1.
	Počet stran	-
	ISBN/EAN	978-80-7491-561-1
	Ediční řada	288

Do nakladatelství

Porovnat ceny