Recenze: Emil Hakl – Hovězí kostky

Vytvořeno 5. 9. 2016 1:00

„Normální“ rozjímání hospodských štamgastů nad zteplalým pivem, zahalené do štiplavého smradu z cigaret, střídají romantické cesty s neznámými lidmi. Každý se tu pyšní jinou výstředností. To vše tvoří výjimečné dílo dvojnásobného držitele Magnesie Litery za nejlepší prózu.  

Emil Hakl rozvrhl příběh do jedenácti povídek, které jsou seřazeny chronologicky, a každá z nich představuje jiné časové období. Jednotlivé povídky zasazené do bezčasí rámcuje jeden hrdina – vypravěč. Je trochu zahleděný sám do sebe a jeho vtip je kousavý. Pokud jde o pohled na společnost a svět, nebere si servítky. Jeho přátelé jsou looseři různého druhu. On, ač si s nimi rozumí a vyslechne je, má stále dojem, že je jiný. Zanevřel na vztahy a uvědomuje si, o co všechno přišel. Zároveň ale ví, že by nic nevrátil zpět a bere svět a překážky tak, jak přichází. Drží si všeobecný nadhled a je spokojený sám se sebou. Nestěžuje si a je mu jedno, jak ho přijímá společnost. 

Tématem knihy jsou každodenní chvilky, ve kterých se dozvídáme, co vše se změnilo od roku 1986 do současnosti. Tyto okamžiky patří do obyčejného života muže, který toužil po vztahu a po morálce. Nic z toho však nenachází a zůstává nerozhodný, toulá se světem i vzpomínkami. Kniha povídek vypráví o životě hrdiny, který se neustále vydává do pražských ulic, kde tápe a hledá smysl bytí. Sleduje své okolí a zachycuje jeho prchavé okamžiky. Dozvídáme se, jaká mluva je v daném roce aktuální, jak se lidé chovají a jaká se používá technika. Hakl bohatě popsal vedlejší postavy, které tvoří jádro každodenních rutin a chaosu. 

Během úvodních povídek je cítit silná melancholie a pocit lhostejnosti hrdiny. Ale stále máme dojem, že se jeho osud a neschopnost najít pevný vztah může změnit. S posledními povídkami se toto mění a melancholie se stává mottem každého dne. Autor bravurně tvoří dialogy vyvrhelů z pražských uliček. Jejich krédem musí být nadsázka, jinak by těžko zvládali trpký život protékající rychle okolo. Haklovy postavičky jsou osamělé, úspěšné i neúspěšné, tlusté i vyzáblé, ale především jsou svobodné a volba je na nich. Sami pak volí izolaci, o které se nestydí vyprávět. Samota je jejich lékem a nehrozí v ní zklamání ostatních. O společnosti a „trosečnictví“ se vypráví drsně, vulgárně a když už se zdá, že by té surovosti bylo příliš, vystřídá vypravěč dialogy poetickým popisem míjející krajiny z vlakového okénka. Motiv cesty je přítomný v každé povídce. Od zdlouhavých jízd vlakem, přes romantické vandry po lese s individui až k cestám z hospody do baru a od přátel k nadřízeným, u nichž musí vařit guláš. Cesty s hrdinou jsou pestré a odehrávají se na nich rozhovory plné metafor a neotřelých slovních spojení. Autor propojil filozofické mudrování s hrubým jazykem a mluvou hospodských násosků. 

Tak jako hýří jazyk barvitými přirovnáními, oplývá i obálka jasnými barvami odkazujícími k typickým obalům bujónu z dob socialismu. Barvitost se najde i ve zvolna plynoucím vyprávění, kde spisovnost nehraje hlavní roli. Hakl volí přirozené a uvěřitelné dialogy, kombinuje obyčejné putování přírodou a ulicemi s neobyčejnými příběhy přátel. Vyprávění jsou plná humorných situací a tíživých smutných osudů. Závěrečná povídka uzavírá cyklus pohledem na neporozumení mezi lidmi a na to, jak chápání není důležité pro vyprávění příběhu. Stačí, že ho někdo poslouchá. Emil Hakl výborně vykreslil banální situace a dialogy o každodenním životě. Vytvořil přirozené postavy, které ožívají vtipnými a trefnými charakteristikami a hledí na „hovězí“ svět s dávkou humoru, melancholie a nostalgie. 

HAKL, Emil. Hovězí kostky: (jedenáct povídek). Vyd. 1. Praha: Argo, 2014, 205 s. ISBN 978-80-257-1106-4.