Recenze: HØEG, Peter – Příběhy jedné noci

Vytvořeno 8. 9. 2016 1:00

Autor: Andrea Komárková

Sbírka povídek Petera Høega, Příběhy jedné noci, spatřila světlo světa poprvé v roce 1990. I tak se nejedná o autorovu prvotinu. Vedle Příběhů jedné noci je autorem i několika románů.

Každopádně, ihned na úvod své recenze musím podotknout, že Příběhy jedné noci nejsou čtením ke kávě, kdy si vaše mysl odpočine od shonu a stresu a nechá se pohltit něčím pohodovým. Naopak, i kdyby si čtenář kávu uvařil, bude nucen udržovat maximální pozornost při četbě Høegových řádků. Nejedná se o žádné lehké čtivo.

Příběhy začínají klasickým uvedením do děje, jsou nám představeny postavy a místo, kde se příběh odehrává. Děj často plyne jako klidná řeka a je skutečně nutné udržet pozornost nad tím, co se ve zdánlivě „nudných“ větách skrývá. Žádné slovo není napsáno zbytečně.

Bohužel se často stává, že se od původního děje autor odklání a věnuje se různým příběhům, které jeho postavy dostaly do situace, v níž zrovna jsou. Z vypravování se poté stává opravdu složitý řetězec asociací a je lehké se v nich ztratit.

Události stojí na pozadí různých filozofických úvah. Přesto nechybí spád, mírné napětí včetně závěru, který ale může být značně spekulativní – ne vždy bude čtenáři jasné, kam svým závěrem autor směřoval.

Jednotlivé povídky spojuje víra v pokrok, techniku, autor píše o vědcích a jejich vynálezech, o nových pokrocích v moderním světě. Postavy jsou obvykle naprosto nadšeny z novot, které vymyslely či které mohou samy vyzkoušet. Z jejich zanícení vyplývá na povrch jejich pýcha a sebestřednost. Postavy jsou často zahleděny samy do sebe, přestože na ně z okolí doléhá láska, rodinný život a běžné společenské události. Stále se cítí být výjimeční, být těmi, kteří určují, jak se věci kolem změní. Takové uvažování jim mnohdy naprosto zatemní mysl a oni jsou pak odkázáni na pomoc druhých, kteří jim různými způsoby pomohou dohlédnout dál nebo najít novou cestu, kterou by se mohli vydat. Ačkoliv se může zdát, že povídky končí smrtí hlavních postav, není to pravidlo – končí spíš proměnou daných lidí. 

Ve většině případů jsou těmi, kdo „otevírají“ oči, osoby opačného pohlaví, které vyvolávají lásku, dále děti nebo společnost celkově, ale mohou to být také osoby zasažené nějakou novou technologií v tom negativním slova smyslu. Jako příklad může sloužit žena, jejíž muž se coby otrok podílel na stavbě železnice. Pomocí složitějších úvah dovede skupinu mužů, jedoucí ve vlaku po nové železnici, k naprosto jinému smýšlení o vlakové trase. Jejich myšlení se mění tím víc, čím víc se blíží smrt, kterou jim žena slibuje. 

Høeg používá skutečně poetický jazyk pro popis prostředí, barvitě se věnuje dánské krajině a neopomíjí vyzdvihovat její přednosti s citem skutečného vlastence. O trochu méně se vrhá do popisu zevnějšků jednotlivých postav, ale přesto si troufám říct, že i to čtenářově fantazii naprosto postačí. Høeg nezapomíná na velikány, ať už ze zmíněné filozofie, ale také na vědce či spisovatele. Kniha může být tedy i trochu poučná z hlediska konkrétních osobností a jejich zásluh pro společnost. 

Každá povídka ve čtenáři budí mnoho otázek. Kdo je v povídkách skutečný, kdo se jen „vylíhnul ze zrcadla“, kdo se proměnil ve velkého orla a kdo se naopak doopravdy narodil? K mnoha odpovědím se snad ani nelze dopátrat. A to je celé kouzlo Høegových příběhů.

Jak jsem řekla, každý, kdo se pustí do četby Příběhů jedné noci, se musí koncentrovat na řádky, na myšlenky v nich obsažené, nejednou bude nutností vrátit se nazpět, přečíst si už jednou přečtené. 

Za mě byla nejlepší poslední povídka. Byla plná hvězd a zrcadel, lidí z nich vzešlých a asi jediného, i když ostýchavého, vyznání se lásce k ženě. 

HØEG, Peter. Příběhy jedné noci. Přeložil Robert NOVOTNÝ. Praha: Argo, 2016. Současná světová próza. ISBN 978-80-257-1870-4