Recenze: Monika Kompaníková – Piata loď

Vytvořeno 15. 9. 2016 1:00

Autor: Iveta Lužná

Nespokojenost může mít mnoho podob. Lidé mívají všelijaké podněty k pocitu ublíženosti a co je pro jednoho radostí, jinému způsobuje vrásky. V románu Piata loď Moniky Kompaníkové jsou rozebrány příčiny štěstí a neštěstí jedné malé osůbky, potažmo její rodiny, ale i jiné nespokojené hlasy se dostanou ke slovu.

Vypravěčkou je Jarka, která z odstupu popisuje nejvýraznější událost svého dětství. Základním kamenem příběhu, tím, co určuje její činy a způsob myšlení, je neúplná rodina postrádající citové vazby. To se však v plném důsledku ukazuje až v průběhu románu – zpočátku může Jarka působit prostě jako neobvykle samostatné děvče s přebytkem volnosti. Rodinu tvoří dvě ženy, pozůstatek z trojice babička – matka – dcera, ačkoli správnější by bylo Irena – Lucia – Jarka, protože titulování rodinnými vazbami je zde zapovězeno. Irena měla dceru v pozdním věku, její manžel poté emigroval a přišla o kariéru ředitelky školy. Když Lucia v sedmnácti oznámila těhotenství, bylo to pro její matku dokladem konce dceřina dětství. Dala jí nevybíravě najevo, že je třeba se osamostatnit a v Irenině bytě už pro ni není místo. Mladou matku tak čekala léta v podnájmech a na nočních směnách, než přišel čas vrátit se do matčina bytu jako bezplatná pečovatelská služba s přednostním dědickým právem. 

Ten smutný byt, to bola ona sama. Vykradnutá tvár, zaseknutá uprostred nejakej dôležitej premeny, neschopná vrátiť sa ani postúpiť vpred, vysvetliť, pojmenovať, uvoľniť sa, rozvinúť. Snažila som sa chápať ju, ľúbiť. Neprekážať. Byť ako svätá nedieľka v jej blízkosti, ak by ss náhodou rozhodla ku mne natiahnuť ruku s prosbou. 
Rozprávať sa s ňou bolo ako kričať do tretej izby skrz jednu veľkú vyprazdnenú miestnosť. Akoby medzi nami bola bariéra izby, dutiny, prázdna a dvoch múrov. Jej hlas doliehal z veľkej diaľky, tlmený a nezrozumiteľný. (Str. 53) 

Luciina péče o dítě se vždy omezovala na nezbytné, nevyhledávala čas strávený s dcerou. Jarka je tak nejen samostatná (údajně umí vařit líp než Lucia a obstarává také nákupy, úklid či praní), ale především osamělá. Jiné děti by jí mohly závidět volnost, vždyť může běhat po venku do noci a koukat na televizi, jak se zachce. Nemusí brzy vstávat a doprovázet tatínka na ryby nebo žádat rodiče o svolení s každou maličkostí… 

Na vedlejších postavách, které často do děje vstupují krátce, ale výrazně, se ukazuje, že Jarka není jediná svého druhu a rodiče se na svých dětech nevědomky dopouštějí nejrůznějších prohřešků. Tak jsou tu sedmiletí kluci shánějící rodiče po hospodách, Kristián dusící se mateřskou láskou nebo sama Lucia, vycepovaná v pedantské domácnosti a potrestaná za svou chybu ztrátou zázemí. Nakonec člověk zjistí, že není komu co závidět. 

Jarka však touží po fungující rodině.

To ji dovede k rozhodnutí, které se dospělému může zdát nezodpovědné a nepromyšlené, pro ni je však jen zřejmým východiskem ze samoty. Přijme za svůj tak trochu opuštěný kočárek s dvojčaty a v zahradní chatce poprvé vede úplný rodinný život.

Na to, čo by mohlo byť na konci, som nemyslela. Deti predsa nemyslia na dôsledky. Žiaden koniec nie je tak blízko, aby si ním zaťažovali hlavy. Neuväzujú si ho na nohu ako nejaké bremeno, ktoré im má pri každom kroku pripomínať, že všetko sa raz skončí.
Bola som šťastná, že som sa stala súčasťou malej záhradnej domácnosti. V niektorých chvíľach som mala pocit, že samým šťastím explodujem.  (Str. 252-253)

Zatímco Jarka je při péči o mimina v extázi, čtenář si dobře uvědomuje blížící se katastrofu. Čtyři děti v zahradní chatce – copak by to mohlo skončit bez následků?

Kompaníková umně líčí nálady a buduje atmosféru. Klid, který Jarka prožívá při odpočinku a ve snění, kontrastuje se skrytým nebezpečím jejích nezkušených rozhodnutí, vzduch těžkne a čtenáře opanuje stísněnost. Vyprávění o dvanáctileté Jarce a jejích dětech je doplňováno jak komentáři jejího dospělého já a epizodami, naznačujícími její další vývoj, tak událostmi z minulosti. Ty dovysvětlují rodinné vztahy a dívčiny motivace, hledají paralely s přítomností. Značný prostor je věnován Jarčiným snům.

Název knihy: Piata loď
Autor: Monika Kompaníková
Nakladatelství: Koloman Kertész Bagala a literárny klub
Místo vydání: Bratislava
Rok vydání: 2011
Vydání: 2.
Počet stran: 288
ISBN:  978-80-9108-026-5