Recenze: Lajla Rolstadová – Vlčí ostrov

Vytvořeno 24. 10. 2016 1:00

Autor: Ester Dobiášová

Lajla Rolstadová je unášena zvídavostí a odvahou čelit strachu, depresi a úzkosti. Přes vnitřní i vnější překážky se bez patosu vydává na několik měsíců žít, poznávat a prozkoumávat Kanadu, divokou přírodu, lidi i sebe samotnou. 

Nová kniha norské spisovatelky Lajly Rolstadové je souborem zápisků ze dvou několikaměsíčních pobytů v Kanadě, její vysněné krajině. Zápisků neméně poutavých, jak evokuje název knihy – Vlčí ostrov. Přestože v originále je Ulveøya ostrov nedaleko Osla, český název odkazuje na ostrov zmiňovaný v zápiscích, na kterém vyli vlci a za odlivu přicházeli k domu, o který se Lajla starala jako správce. Hodinu cesty hustým lesem od nejbližší civilizace. Okamžik, kdy se s jedním vlkem při nočním návratu domů setkává a on po chvíli plné napětí odchází zpět do lesů, odráží hrdinčinu odvahu i vnitřní klid, kterého nabyla a jehož udržení je pro ni téměř životně důležité. 

Všimnu si, jak na mě z černočerného lesa zírá osamělé žluté oko. Je vlčí. Vím totiž, že oko jelena je chladné a bílé, skoro modré, jako zimní měsíc. Oko vlka je žlutavé, jako na semaforu, signál mezi stůj a volno: člověk váhá, je nejistý. Poddajný, skoro nezvučný pohyb, když se zvíře přiblíží, ani větvička nezapraská, ani lísteček nezašustí, jeho blízkost mě však provází po stezce dál. Zdvihám ze země klacek, cítím, jak mi srdce tluče rychleji, doma na mě nikdo nečeká, jsem s vlkem sama. (…) Téměř nedýchám, v hrdle mi buší, stáhlo se mi a bolí mě, ochromená panikou málem zakopnu. Pak se prudce zastavím a tiše vyčkávám. Náhlý klid, který pocítím, mě úplně překvapí. Už se nebojím.  Vlka takřka cítím za sebou, je zvědavý, začínám na něj mluvit, jak mě kdysi Jay naučil mluvit k medvědům, kteří se dostali příliš blízko našemu tábořišti. Mám pocit, že jsem ostražitá a silná (…), tuhle chvíli prožívám mnohem víc, než bych kdy dokázala bez mlčenlivého partnerství s divokým tvorem, s nepředvídatelným tvorem, šlachovitým, silným a nádherným tvorem se zuby a drápy. (str. 25)

Ve chvíli, kdy ji přepadá úzkost z pocitu nenadálé samoty a sedí s koleny pod bradou na kraji pláže, se dozvídáme, nakolik jsou pro ni tyto pochopitelné pocity nebezpečné a s jakou silou je ochotná jim vzdorovat. Přestože může neodvratně sklouznout do stavu klinické deprese, která ji několik let sužuje, nádechem a táhlým výdechem své stažené tělo opět uvolňuje, pracně v sobě vyhledá semínko radosti, které v hlubokém soustředění a uvědomění nechá vyklíčit a rozrůst se do celého těla. 

I díky této potřebě až nutnosti rozšiřovat hranice sebepoznání a neustále pracovat na svém duševním klidu a vyrovnanosti se z deníku stává mimo jiné inspirující četba o cestě k sobě samému, k tomu podstatnému v životě. Nenechte se však mýlit, že by byly zápisky obalené emočním balastem anebo se jednalo o dosebezahledění. Zpočátku jsou autorčiny zápisky strohé, postupně přibývá lyričtějších a meditativních pasáží, k patosu však neklesnou nikdy, ani vzdáleně.

Stejně jako při meditaci, ve které se Lajla zdokonaluje, je důležité ono posvátné „tady a teď“, tak i své zápisky nechává bez data a vypráví v přítomném čase. O její minulosti se dozvídáme málo, pokud se to bezprostředně netýká Kanady, a i to, jak čtenář zjistí v druhé části knihy, ho zavádí zpět do přítomnosti Lajlina druhého pobytu v této zemi. Autorka popisuje setkávání s lidmi různých zájmů a životních hodnot, která líčí bez předsudků, se zvědavostí, která je jejím výrazným charakteristickým rysem. 

Díky této zvídavosti je plně otevřená novým zážitkům a zkušenostem, které život přináší – učí se rozmlouvat se srnami a vlky, péct borůvkové muffiny a obstarávat chod kavárny, lézt po skalách, řídit auto, aby mohla projet kus Kanady a USA. Ve chvílích, kdy je sama, se učí hrát na mandolínu, cvičí jógu nebo meditaci. A tak není divu, že ji na konci zápisků najdeme sedět na vlněné dece na podlaze v domě medicinmana. Ten ji provádí obřadem, při kterém se jí zastaví srdce a zemře, aby její duch mohl putovat mimo tělo a ona se probudila s novým duchovním poznáním. Je zřejmé, že si tato dívka nestaví žádné hranice.

Stále ještě mívám těžké chvilky, kdy mě přepadá pláč, ale nechávám slzy přicházet, aniž bych jim přikládala velký význam, nechávám vzpomínky vykvétat a zase vybledat, jako by ztrácely podstatu, proměňovaly se v obrazy ze snů, jež přicházejí a odcházejí, až se nakonec přestanou objevovat. (strana 227)

Vlčí ostrov vydalo nakladatelství KNIHA ZLIN, pro které je typická mimo jiné precizní typografie a design obálky. A tak nejen obsahem, ale i svojí vizuální stránkou je Vlčí ostrov potěšením.

Název: Vlčí ostrov

Autor Lajla Rolstadová

Nakladatelství KNIHA ZLIN

Místo vydání Zlín

Rok vydání 2016

Vydání 1.

Počet stran 242

ISBN/EAN 978-80-7473-443-4