Recenze: František Kožík – Největší z Pierotů

Životopisný román o jednom z největších velikánů pantomimy na francouzské divadelní scéně, jehož jméno Jean-Baptiste Gaspard Deburau se nezapomenutelně vrylo do podvědomí pařížského lidu, který také jako první dokázal docenit velikost jeho hereckého génia.

Autorem tohoto biografického románu, který vychází prvně v pohnutém roce 1939, je český spisovatel, dramaturg a herec František Kožík. Autor v doslovu uvádí, že se snažil uspíšit uvedení knihy, vědomě opomíjeje studium historických pramenů, ve snaze vtisknout knize symbolický význam – vytrvalost a houževnatost českého človíčka, který obklopen cizím nepřátelským světem překonává jeho nástrahy, několikrát si přitom sahaje až na samé dno svých možností. „... po vzrušených dnech přišel Mnichov. Cítil jsem tehdy skoro povinnost vyprávět českým čtenářům o slavném francouzském herci, který byl původem Čech. Byl jsem vzdálen od archivů i pramenů; zato jsem se všemi ostatními prožíval dobu, která i mému námětu vtiskovala nové poslání.“ [1] Doplňme, že k přepracování knihy a jejímu doplnění historicky přesnými údaji a citacemi došlo v roce 1954.

Hlavním hrdinou tohoto romantického příběhu je rodák z Kolína Kašpar, nejmladší syn v rodině artistů, který v zajetí svých snů nedokáže tak zářivě chodit po laně a metat kozelce jako jeho bratři a sestry, a proto musí snášet ústrky a ponižování, která se stanou nedílnou součástí jeho profesního života.

Autor věnuje pozornost Kašparovu dětství a počátkům jejich artistické tradice. Rovněž sleduje motivy, které Kašpara identifikují s prostým pařížským lidem, neboť to jsou právě oni, pro které hraje. Krůček za krůčkem dopřává Kašparovi sklízet první bledé úspěchy jeho celoživotního snažení, když je jako náhradník angažován do jedné vedlejší role. Pro Kašpara, posledního z posledních, který se v tomto okamžiku cítí alespoň na chvíli doceněn, je to zdrojem neochvějné radosti. Nemalý je jeho smutek, když zjistí, že to byl jenom pomíjivý a marný pocit pětiminutové slávy. V jedné slabé chvilce je rozhodnut se vším skoncovat. Z náručí smrti ho však vyrvou dva dělníci a jedna prostitutka, kteří zrovna náhodou procházeli okolo. Kašpar vděčný za záchranu holého života se ještě vděčněji přimyká k tvrdému osudu lidí bitých životem. A právě jeho zápal pro divadlo je diváky brzy plně doceněn. Kašparova úloha Pierota, kterou oživil a obohatil svými hereckými možnostmi, brzy přesahuje všechny ostatní role. Stává se miláčkem publika a téměř nepostradatelným hercem divadla ve Funambules. Jakkoli jde houževnatě za svým cílem, není zcela autonomním strůjcem svého štěstí. Do divadla se totiž dostává nový spolumajitel, který donutí Kašpara podepsat nevýhodnou smlouvu, ve které se na závaznou dobu zříká téměř poloviny své gáže, přičemž při nedodržení podmínek mu hrozí peněžní sankce. Kašpar si je dobře vědom existenční krize, jakou mu tato smlouva přinesla, musí si najít stálou práci, neboť vděk a nadšení diváků ho jinak než duševně nenasytí. Kašpar měl štěstí, že zrovna v den, kdy se loučí s divadlem, navštívili publikum tři unudění hosté, význačné osobnosti pařížského kulturního života. Tito jsou nadšeni jeho uměním, a když zjišťují, jakým způsobem se k němu jeho divadlo zachovalo, neváhají mu ani na okamžik nabídnout finanční náhradu. Tak je nadějný herec zachráněn pro divadlo, které se stalo jeho osudem.

Příběh je vystavěn ve chronologické návaznosti bez retrospekcí. Autor zachycuje kromě hlavní dějové linie, která líčí osudy hlavního hrdiny, také dobový historický kontext, který je s vyprávěným příběhem nerozlučně spjat. Obraz doby zde není pouhým matným odleskem na pozadí příběhu, ale prostupuje jím a místy přechází výrazně do popředí, vrhaje románové postavy účastnící se politického života na barikády, jimiž si tyto chtějí vydobýt základní práva a svobody. Divadlo plní v této souvislosti důležitou roli, je to instituce, která dokáže poměrně rychle reagovat na aktuální politické dění. Součástí tohoto dobového kontextu jsou rovněž jména některých významných osob, jako jsou například Napoleon, Victor Hugo, Alfred de Musset, Thèophile Gautier, George Sandová, Eugèn Delacroix a mnoho dalších. Řada těchto jmen je spojena s rozvíjejícím se uměleckým směrem, který v té době významně zasáhl Francii, romantismem, „o němž Akademie usoudila, že je nemocí jako třeba epilepsie – romantismem, který se stává literární revolucí a drtí klasickou strnulost na všech frontách.“ [2] Rovněž romantismus se těší významné autorově pozornosti, jak by ne, když sám hlavní hrdina Kašpar je zhmotněným romantickým hrdinou.

Největší z Pierotů je romantickým příběhem malého, bezvýznamného človíčka, který se, jdouc za svými sny, dokázal vtisknout hluboko do podvědomí pařížského lidu, v jehož starostech a strastech spatřoval svůj vlastní díl životního utrpení. Kašpar se identifikuje se svými diváky, a jakkoli jim nic neříká, dostává se jim od něho vše, co chtějí slyšet. Zasvěcuje své umění dobru a smíchu, rozveseluje ty bodré chlapíky a ženy z předměstí, kterým tak alespoň na chvíli dává zapomenout na strázně jejich bytí. Příběh je až humanistickou vírou v člověka a jeho schopnost konat dobro, která přechází v souznění s lidem a touhu rozdat se.

CITACE:
[1] KOŽÍK, F. Největší z Pierotů. In Autorův doslov. Praha: Nakl. XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-229-7. S. 417.
[2] Tamtéž, s. 180.