Recenze: Ellen Marie Wisemanová – Tmavé stěny Willardu

Vytvořeno 12. 11. 2016 1:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Temný román Ellen Marie Wisemanové Tmavé stěny Willardu mě zaujal hned, jak jsem ho spatřila v edičním plánu. Jako první mě upoutala nádherná obálka, která slibuje příběh odehrávající se ve zdech viktoriánské budovy. Anotace pak upřesňuje, že se jedná o román, který zavádí čtenáře do třicátých let dvacátého století, konkrétně do blázince ve Willardu, kde se ocitne duševně naprosto zdravá mladá žena.  Zní to zajímavě, že? Ale to není všechno…

Tmavé stěny Willardu je román mnoha vrstev, ve kterém na přeskáčku sledujeme osudy dvou mladých hrdinek.  Osmnáctiletá Clara žije ve třicátých letech dvacátého století, pochází z rodiny bohatého bankéře, který své děti vychovává velmi despoticky a nekompromisně. Zatímco Clařin bratr už nátlak otce a netečnost matky nevydržel a vzal si život, Clara se zamilovala do mladého italského přistěhovalce – dělníka a chce si ho vzít. Je odhodlána vzepřít se otci, který jí vybral bohatého ženicha podle svých představ. Otec však nesnese žádné protesty. Když jeho konflikt s Clarou vygraduje, bez zaváhání zavolá policii, prohlásí svou dceru za pomatenou a nechá ji zavřít do blázince. 

Clara v prvních chvílích nechápe, co a proč se stalo. Když však přijde příkaz převézt ji z honosného sanatoria do státního blázince ve Willardu, kde je s ní zacházeno víc než otřesně, pochopí, že se jí otec chtěl zbavit. Dostane se odtud někdy? A vydrží plod její lásky s Brunem, který v ní roste, nelidské zacházení, kterého se jí dostává?

Druhou hrdinkou je Izzy, rovněž osmnáctiletá dívka, vyrůstající v současnosti. Nějakou dobu se pohybuje v rodinách pěstounů a snaží se udržet svůj život v určitých mezích. Když byla dítětem, její matka z neznámých důvodů zastřelila Izzina otce a je zavřená na doživotí. Izzy je přesvědčená, že se pomátla, a bojí se ji navštívit, přestože jí matka postupně napsala mnoho dopisů. Izzy však dosud nepřečetla ani jeden. Nyní se ocitá v nové rodině, u dvou historiků. Pěstounka Peg dostala povolení prozkoumat starý opuštěný blázinec ve Willardu a bere Izzy s sebou. Spolu s dalšími zaměstnanci prochází kufry, složky, fotografie i deníky pacientů. Jednoho dne Izzy narazí na kufr patřící mladé ženě jménem Clara. Obsahuje nádherné šaty, fotky zamilovaného páru i podivný nedokončený deník. V tu chvíli Izzy cítí téměř povinnost vypátrat o Claře vše a uvést na pravou míru nespravedlnosti na ní spáchané.

Autorka zvolila příběh, který čtenáře doslova rozerve na kusy. Popis života v blázinci, zacházení s pacienty i nelogické a naprosto nepochopitelné jednání lékařů zvedne čtenáře ze židle. Dnes bychom takové chování a týrání označili jako zločiny proti lidskosti. Tehdy to byla činnost, kterou lékaři beztrestně páchali za zdmi blázince, ven se nedostalo zhola nic. Ostatně, kdo chtěl povolat spravedlnost, byl rovněž označen za choromyslného a „uvězněn“ v blázinci na doživotí. Autorka neprozrazuje, nakolik se inspirovala skutečnými případy pacientů v blázinci, ale jelikož už jsem o tomto tématu četla odbornou historickou publikaci, vím, že daleko od pravdy nebyla. Samozřejmě je román hodně zveličený, aby opravdu zasáhl čtenáře velkou měrou, ale mnohé se skutečně dělo, o to je to celé děsivější.

V životě Izzy autorka popsala problém, který je dnes naprosto běžný a těžko řešitelný, a to je šikana. Izzy nastoupila do nové školy a okamžitě se stala středem pozornosti místní hvězdy, která si vlastní neštěstí vyvažuje na slabých jedincích a čechrá si tak své ego. Izzy se tak potýká se spoustou osobních trápení. Nejen, že se cítila nechtěná a vyvržená ze společnosti a z rodinného života, ale navíc pociťovala neschopnost zařadit se mezi běžné studenty. K tomu se přidávaly deprese ze ztráty otce a nemoci matky.

Wisemanová vytvořila román, který lomcuje se čtenářovými emocemi v každé kapitole. Ať už sledujeme útrapy Clary v blázinci, bojíme se o život jejího dítěte, nebo vnímáme Izzy a její konflikty ve škole i nejistotu v nové rodině. Všechny postavy jsou popsané tak reálně, jako byste je viděli před sebou. Clařin ošetřující lékař v blázinci je taková bestie, že kdybyste mohli, zakroutíte mu krkem. Toužíte nejen po tom, aby se Clara dostala na svobodu, ale také aby se tomuto lékaři dostalo spravedlivého soudu. Přece takové jednání nemůže někomu jen tak projít? Nebo může?

Ještě nikdy se mi nestalo, aby se mi nějaká kniha tak moc líbila, toužila jsem ji číst a zároveň jsem váhala, zda ji nemám raději odložit. Zvěrstva konaná na pacientech blázince i šikana Izzy byly popsány tak reálně, že se ve mně všechno svíralo. Chvílemi jsem měla chuť knihu zahodit, přiložit s ní do kamen, rozškubat ji na tisíc kousíčků. Jenomže to bych se nedozvěděla, jak to bude dál.

Ještě nikdy jsem nečetla tak emotivní knihu. Byla naprosto jedinečná a výborně napsaná. Nedokázala jsem se odtrhnout a osudy hrdinek jsem prožívala se zatajeným dechem a slzami v očích. Tmavé stěny Willardu je pro mě jednoznačně nejlepší kniha tohoto roku a rozhodně ji doporučuji k přečtení.

Název: Tmavé stěny Willardu

Autor: Ellen Marie Wisemanová

Překlad: Jana Vlčková

Nakladatelství: Ikar

Místo vydání: Praha

Rok vydání: 2016

Vydání: 1.

Počet stran: 352

ISBN/EAN: 978-80-249-3204-0