Recenze: Helen Oyeyemi – Dívka jménem Boy

Vytvořeno 12. 11. 2016 1:00

Autor: Tereza Kinovičová

Toužíte-li po seznámení, pak sáhněte po románu Dívka jménem Boy britské spisovatelky nigerijského původu Helen Oyeyemi. V českém překladu se s tvorbou mladé autorky, která žije v současné době v Praze, můžeme setkat poprvé, v anglosaském prostředí se ale stala už dávno nepřehlédnutelnou.

V doprovodu blonďaté dívky s černýma očima a výstředním jménem Boy se ocitneme na Manhattanu na začátku 50. let 20. století. Boy nikdy nepoznala svou matku, vyrůstá sama s bezcitným surovým otcem, který si vydělává na živobytí poněkud staromódním způsobem – vyhání krysy. Když dosáhne dvacátých narozenin a pohár krysařova krutého chování k dceři přeteče, Boy Novaková se odhodlá k útěku. Nastoupí do prvního autobusu, nechá se zavézt až na konečnou, do města Flax Hill, kde najde útočiště, pár přátel a brzy také stálé zaměstnání. Uplyne několik měsíců, během nichž se vypořádává se svou minulostí, lidé z města ji pozvolna přijmou mezi sebe a Boy se provdá za ovdovělého Artura Whitmana, místního zlatníka. Ke zvratu dochází v okamžiku, kdy se Boy narodí dcera. Tmavá pleť novorozené Bird vynese na denní světlo pečlivě střežené tajemství Arturovy rodiny, jižanský původ. O co větší pozdvižení vyvolá narození Bird, o to bělejší se zdá být Snow, dcera Artura a jeho zesnulé ženy. Přestože má Snow k tmavé barvě pleti větší genetické dispozice, afroamerické kořeny rodičů se v jejím případě na vzhledu neprojevily.

Helen Oyeyemi si vypůjčila zápletku a motivy z pohádky o Sněhurce, přimísila něco z Popelky i dalších mýtů z různých koutů světa a vystavila je zatěžkávací zkoušce demytizace. Boy, Bird a Snow mnohé spojuje i rozděluje. Třeba zrcadla, těch je v příběhu celá řada a ani jedna z hrdinek je nebere na lehkou váhu. Když se ptá Boy zrcadel na radu, jsou mlčenlivá, Bird a Snow se na svůj odraz v zrcadle nemohou spolehnout, protože tam někdy není.

Zatímco Snow je pro Whitmanovy i okolí ideálem krásy, Bird se stane jejich sociálním stigmatem. Ideál krásy není povrchní projekcí krásy, je ztotožněním s rasovou čistotou. Jediná Boy vidí ve Snow nebezpečí, hrozbu pro vlastní dceru, a vyžene ji z domova. Pošle ji k příbuzným, podobně jako to udělala Arturova matka s jednou z vlastních dcer, která se narodila s pletí tmavší, než se doufalo. Není divu, že vztahy mezi matkami a dcerami nesou známky traumatu. Negativní aspekt matky je přítomný v mnoha podobách – nepřítomnost matky, nevlastní matka, týrající matka či matka nadmíru ochraňující. 

„Jo, máme rok 1953 a dole na Jihu furt funguje segregace“, prohlásí jedna z postav románu (str. 51). O to tu běží především. Rasová segregace a  passing stojí za pokřivenými rodinnými vztahy Whitmanů. V roce 1953 se Amerika stále dělí na bílou a barevnou, v platnosti je doktrína separate but equal, rasová segregace ve školách je až o rok později oficiálně prohlášena za protiústavní.

Whitmanovi patří mezi ty, kteří změnili svou rasovou identitu (angličtina používá pro tento jev termín passing), snaží se potlačit svou pravou rasu a vydávat se za bělochy, aby zajistili sobě a svým dětem lepší život. Časoprostorovým rámcem příběhu je Amerika v 50. a 60. letech minulého století, vyprávění postav nás však zavede dál do minulosti. Helen Oyeyemi se dívá z místa, odkud má dobrý rozhled, aby otázku změny identity obsáhla ve své celistvosti. Ale pomalu dospívám k názoru, že člověk nemůže pociťovat znechucení nad Whitmanovými a Millerovými, aniž by byl znechucen světem, který je oceňoval za to, že se takhle přizpůsobují, píše Snow v dopise nevlastní sestře (str. 185).

Skrývat pravou rasovou příslušnost je obtížné a bolestivé. Znamená to vyloučit se z komunity, uchýlit se ke lži nebo alespoň zamlčet informace, žít ve strachu z odhalení. Dlouhodobě ke kýžené změně dopomáhají promyšlené sňatky, někdy nezbývá než sáhnout po chemické proceduře. 

Rychle obracíme stránky v knize, protože Helen Oyeyemi je po čertech dobrá vypravěčka. Nepodává nám předžvýkaná sousta.  Metafory jsou neotřelé, dějové zkratky důvtipné. Prvky magického realismu se to v románu jen hemží. Sled událostí je naprosto nepředvídatelný a působí nereálně stejně jako postavy se svými symbolickými jmény. Naše představivost tápe tam, kde se deskripce omezuje jen na to, co považuje vypravěčka za podstatné. V celém textu se tak objeví snad jen jediný náznak, že by město Flex Hill mohlo být v Massachusetts. Zásadní je, že je to město odborníků, místo, kde lidé vytvářejí krásné věci. Od počátku do konce příběhu nás provází „takový divný pocit“, lehké mrazení v zádech. Chování krysaře nás nenechá v klidu, pátráme po tom, kde se bere tolik krutosti, proč je nám odpornější než jeho krysy. Nečekané odhalení v závěru je ale tak překotné, až je to na škodu.

Téma rasové identity je v literatuře bohatě zpracováno. Dívka jménem Boy je o pár generací mladší, přesto se může bez obav postavit vedle děl takových autorů jako je Kate Chopinová nebo Toni Morissonová.

Knihu vydalo nakladatelství Argo, přeložil ji Ladislav Nagy, opatřil ji také doslovem a českým názvem.

Název knihy: Dívka jménem Boy

Autor: Helen Oyeyemi

Překlad: Ladislav Nagy

Nakladatelství: Argo

Místo vydání: Praha

Rok vydání: 2016

Vydání: 1.

Počet stran: 272

ISBN: 978-80-257-1874-2

Ediční řada: AAA – Edice angloamerických autorů