Recenze: Jiří Hájíček – Dešťová hůl

Vytvořeno 29. 11. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Témata knih Jiřího Hájíčka prozrazují jeho silný vztah k místu, v němž žije. Ani jeho nejnovější román Dešťová hůl není výjimkou. Co ovšem pro autora znamená pojem domov? Odpověď není jednoduchá ani jednoznačná a musí se hledat mezi řádky.

Hlavní hrdina Hájíčkova románu Zbyněk Polecký se ocitl v krizi, kvůli níž upadá postupně do stále větších problémů. Trpí nespavostí, manželství se mu rozpadá, pouští se do nesmyslného boje, ve kterém mu nikdo nepomáhá a ani mu za něj není nikdo vděčný. Nerozumí sám sobě, jak by tedy mohl očekávat, že mu bude rozumět někdo jiný? Z vnějšího pohledu se projevuje jako typická oběť krize středního věku. Málokterý muž si dokáže upřímně přiznat, že se v takovém stavu ocitl. Možná o tom utrousí pár sebeironických poznámek, ale v duchu si namlouvá, že jde o jakési intelektuální vyzrávání, které z něj dělá zajímavou osobnost stojící v centru zájmu. Pokud by Jiří Hájíček chtěl napsat jen román o krizi středního věku nějakého muže, bylo by to nekonečněkrát opakované klišé a autor by asi nepatřil mezi nejlepší české prozaiky, ale v knize Děšťová hůl jde pouze o základ, od nějž se odvíjí zbytek příběhu.

Zbyněk, stižený již zmíněnou krizí, začíná, jako každý podobný člověk, hledat své kořeny. Místo, na němž vyrůstal, a lidi, které znal. Přitom naráží na problém manipulace s pozemky, který se ho přímo dotýká. Hlavní hrdina se ocitá v podivném, nekonečném kruhu myšlenek, týkajících se půdy. Na jedné straně se profesně pozemky zabývá, ale díky svému známému – spisovateli, který organizuje český indiánský kmen Lakotů – si uvědomuje, jak pošetilá je hra na vlastnění jakékoliv půdy. Přesto ale pro něj pozemek znamená domov, ne však majetek. Jde o velmi složitý vztah, který není možno logicky vysvětlit, pouze cítit. Jiří Hájíček se ani nesnaží vnutit čtenáři nějaký svůj názor, respektuje, jako dobrý spisovatel, právo čtenáře na jeho vlastní.

Dešťová hůl samozřejmě symbolizuje šamanské obřady kmene Lakotů a je typické, že jejich dešťová hůl je vyrobena z bambusu, který do Ameriky nepatří, místo původního kaktusu. Falešné symboly pronikají všude a stávají se pouhou berličkou, sloužící ke kompenzaci vykořeněnosti člověka, obklopeného vymoženostmi moderní civilizace, které jsou z větší části naprosto zbytečné. 

Tón Hájíčkova románu je poměrně melancholický, způsobený především tím, že hrdinova nespavost a únava poněkud překrucují realitu a on není schopen posoudit, jak jeho jednání působí na jeho nejbližší okolí, zvláště na jeho manželku. Z jeho pohledu věc vypadá tak, že jezdí do Lešic, vesnice, v níž vyrůstal, aby pomohl své bývalé přítelkyni Bohuně a napravil nespravedlnost, jeho žena v tom samozřejmě vidí nostalgický návrat k bývalé milence. 

Jiří Hájíček je vynikající vypravěč a snaží se vybalancovat příběh s vnitřním prožíváním svého hrdiny. Přestože je román psán v er-formě, na několika místech probleskne i ich-forma. Množina postav je poměrně redukovaná, v podstatě jde jen o ty osoby, které mají k příběhu určitý vztah. Z tohoto hlediska je epizodní role bývalé milenky do knihy poněkud uměle implementovaná, zřejmě jen z toho důvodu, aby se ještě víc zdůraznilo právo Zbyňkovy manželky na žárlivost.

Dešťová hůl nepřekvapí žádným grandiózním závěrem. Naznačí sice jak se Hájíčkův hrdina rozhodne, ale lze říct, že takový konec tvoří spíš začátek dalšího děje, ve kterém ovšem autor nemíní pokračovat. Nejde tedy o nějakou inzerci rozšíření venkovské trilogie morálního neklidu na tetralogii, ale ukončení jedné etapy života jeho hrdiny. Čtenář v knize nenajde poučení či hotové teze, které pomáhají žít. Najde v ní je zrcadlo, ale odvahu, podívat se do něj zpříma, už musí hledat sám.

Název: Dešťová hůl
Autor: Jiří Hájíček
Nakladatel: Host
ISBN: 978-80-7491-773-8    
280 stran
Rok vydání: 2016 (1. vydání)