Žila jsem v zemi Alláhově

Tento název, který nese kniha vydaná před pěti lety nakladatelstvím Portál, vystihuje přesně její obsah. Hlavní hrdinkou je zde sama autorka Eva Zábrodská, která v sobě nezapře dobrodružnou povahu. Většinu svého života totiž strávila v zahraničí – v Německu, Číně, Austrálii. A aby toho nebylo málo, na třináct let odjela se svým mužem a dvanáctiletou dcerkou do Maroka.

Právě o životě v této muslimské zemi, která pro nás Evropany skrývá tolik podivuhodného, pojednává již zmíněný cestopis. Čtenáři se prostřednictvím úsměvného vyprávění jedné obyčejné české rodinky mohou seznámit s tamními zvyky, kulturou, náboženstvím... A také s rytmem obyčejného života, který musí naše rodinka přijmout, aby mohla vůbec v tomto novém prostředí přežít. Bydlet v severoafrické zemi totiž není nikterak bezpečné, ani záviděníhodné. Hygiena, školství, cestování a další výdobytky moderní civilizace jsou zde na zcela jiné úrovni, proto obdivuji, že se autorka – navíc těhotná – odvážila k této cestě.

Prvním z krizových situací se stalo právě narození onoho děťátka, která si s sebou naše hlavní hrdinka přivezla v bříšku. Přestože byla rodina ujišťována o tom, že v Casablance existují nemocnice podobné těm evropským, s hrůzou zjišťují, že to byly pouze povídačky. Doktor se k porodu zpočátku neráčil dostavit, poté se však nechal uprosit, zanechal – zřejmě bůhvíjak důležité – práce na zahrádce, dorazil do porodního sálu... A Julie byla na světě.

„Vida, zase holka,“ řekl stylem kvůli tomu jsem se sem nemusel obtěžovat a dodal: „Tak snad příště, že jo?“ omluvně mrkl na Hádže, že víc dělat fakt nemohl, a podával řvoucí Julii dál. V Maroku totiž dokud nemáte kluka, nemáte dítě, ale „jenom“ děvče. Loupla jsem po něm okem a nesouhlasně odfrkla „pffff“. Jako že mi může vlézt na záda. (S. 21)

Trápení s doktory však nečekalo naši rodinku jen jednou. Když jejich nejnovější přírůstek začaly obtěžovat ošklivé boláky po celém těle, odvedla Julii starostlivá maminka k lékaři a ten pouze konstatoval: „Nu co, když tak si uděláte další, inš-Alláh. Vždyť je to jen děvče“. (S. 24)

Při čtení knih z arabského prostředí se vždy raduji, že jsem se narodila v této republice. V zemi, kde narození dcery neznamená neštěstí a kde mají ženy stejná práva jako muži. Mezi výhody života u nás patří samozřejmě i vzdělání, které je přístupné pro všechny. Jak je to však se školstvím v Maroku? Přestože je v zemi zavedena povinná školní docházka, na venkově nikdy do školních lavic nezasedne 85 % dívek. „... první rodinná selekce proběhne na úrovni chlapec ano, dívka ne, druhá selekce prvorozený ano, další ne a v nejhorším případě, kdy je do kapsy pořádně hluboko i na prostý kus žvance, nejde do školy vůbec nikdo.“ (S. 26)

Kromě vážných témat v knize naleznete i mnoho úsměvných kapitol. Dozvíte se, proč Maročané stále opakují inš-Alláh, což v překladu znamená „dá-li Alláh“, jak je to s jejich řidičským uměním nebo jaké to je s nimi obchodovat. Seznámíte se navíc s nejrůznějšími kouty Maroka – jak těmi, které přitahují davy turistů, tak i těmi méně lákavými, v nichž je nutné být připravený na boj o holý život.

Knihu doporučuji všem, kteří se chtějí dozvědět něco nového o životě v Maroku a o mentalitě tamějších lidí. Autorka s lehkostí sobě vlastní píše o věcech vážných i nevážných a díky této mozaice slepené z vlastních zážitků čtenáře pobaví i poučí. Tedy: inš-Alláh.


Knihu Žila jsem v zemi Alláhově vydalo nakladatelství Portál.