Recenze: Ira Levin – Rosemary a její syn

Vytvořeno 8. 2. 2017 1:00

Autor: Jiří Lojín

Představovat knihu Iry Levina Rosemary má děťátko by bylo opravdu zbytečné. Její kvality jsou nesporné, ale pravou slávu jí přineslo filmové zpracování Romana Polanského. Po třiceti letech fenomenálního úspěchu Rosemary se autor rozhodl napsat pokračování nazvané Rosemary a její syn.

Z pohledu dnešní literatury je Levinův román málo akční. Knihy – a samozřejmě i filmy – většinou rezignovaly na pečlivě vybroušený děj a precizní dávkování napětí a nahradily je akcí, šokem a krví. Znovu se vracet k poctivě udělanému hororu, kde důležitou složku hraje atmosféra, je skvělý zážitek, čtenář či divák se však musí obrnit trpělivostí a dokázat si ho patřičně užít.

Ani v pokračování své knihy autor styl nezměnil a nenechal se zlákat moderním trendem spěchu a rychlosti, a tak i Rosemary a její syn vyniká klidným rytmem vyprávění, i když některé scény v sobě tají drama. 

Rosemary se téměř po třiceti letech probudí z komatu a velmi brzy nalezne svého syna, který mezitím dospěl a stal se z něj úspěšný a velmi oblíbený člověk. Levin i v původní knize vycházel z přesvědčení, že matka neodvrhne svého syna, i když dobře ví, kdo je jeho otcem. Tato linie pokračuje a Rosemary k svému dospělému synu přilne silně a nekriticky. Z nějakého iracionálního důvodu cítí, že v Satanovi Jr. je hodně lidského a dobrého, i když čtenář už od počátku cítí nějakou čertovinu.

Autor v obou románech vlastně popisuje svět a život své doby, přitom v tom druhém dosáhl klasické fantastické zápletky, kdy se člověk probouzí v budoucnosti. Levin však tohoto efektu využívá jen minimálně, Rosemary překlene třicetiletý rozdíl rozvoje americké společnosti (a techniky) až podezřele lehce. Jako kdyby si autor neuvědomoval, co vše se za tu dobu změnilo. 

Náznak incestního tématu končí do ztracena a je trochu samoúčelný, působí spíše jako zakrývací manévr.

Konec je ukázkou, jak se Ira Levin nevzdává až do samotného závěru a neustále zápasí o to, jak poskytnout čtenáři jen ty informace, které sice nejsou nepravdivé, ale vedou po vedlejší koleji, aby závěr pokud možno co nejvíc překvapil.

V době vzniku knihy Rosemary a její syn táhlo autorovi už na sedmdesátku a stejně jako u pozdních románu Raye Bradburyho se to na textu odráží. Příběh sice drží pohromadě, ale občas někde něco unikne a text není zcela systematický. Autor se musel poněkud přizpůsobit známé filmové verzi své první knihy a dům, v němž se dítě narodilo, už nazývá Daktou a ne Bramfordem a zmiňuje i Lennonovu vraždu, která se v roce 1980 před touto budovou odehrála. To jsou drobnosti, objektivně snižující kvalitu knihy, stejně objektivně je však třeba podotknout, že pro autora bylo velmi těžké vyhnout se nástrahám navazování na veleúspěšné dílo. Pravděpodobně si to uvědomoval i Levin, proto tak dlouho váhal s Rosemary číslo dvě.

Pro milovníka kvalitního hororu je však povinností, i když už předem ví, že riskuje zklamání. Po přečtení posledních řádků však zjistí, že až tak velký výbuch to není. Levin byl i v pozdním věku obratným vypravěčem a co léty ztratil na lehkosti, to získal na zkušenosti. Příběh Rosemary a její rodiny se po mnoha letech uzavírá, což sice poněkud odporuje pravidlům žánru, kdy by měl existovat náznak toho, že se zlo (nebo zmutovaný žralok) brzy opět objeví. V tomto případě ale není co dodávat. Boj dobra a zla, odehrávající se v myslích lidí, pokračuje neustále.

Název: Rosemary a její syn

Autor: Ira Levin

Nakladatel: XYZ

ISBN: 978-80-7505-438-8

Překlad: Volhejnová, Veronika

Stran: 240

Rok vydání: 2016

Vydání: 2.