Recenze: Tomáš Grombíř – Jedničky a nuly

Vytvořeno 2. 3. 2017 1:00

Autor: Jolana Hlušičková

V poslední době mají čtenáři příležitost častěji se setkávat s texty českých autorů, zachycujících naši společnost na přelomu dvacátého století. Tak je tomu i v případě prvotiny Tomáše Grombíře Jedničky a nuly zavádějící do období, kdy počítače, zprvu nenápadně jako slabý vánek, s postupem času však s razancí vichřice změnily život většiny z nás.

Prostřednictvím hlavního hrdiny – Adriana – se vrátíme do doby, kdy byl počítač velkou neznámou, dostupnou jen pár vyvoleným a nadšencům, zajímajícím se o výpočetní techniku. První počítač dostal v osmi letech, naučil se programovat a odešel studovat informatiku do Prahy. Tam zjistil, že jeho talent je pouze průměrný, ve škole poznal nadanější studenty, toho ale dokázal skvěle využít později, když potřeboval šikovné programátory.

Štěstí mu přálo, ve správnou chvíli byl na správném místě a uměl se chopit příležitosti, což je pro devadesátá léta dvacátého století mnohem důležitější než talent a vzdělání. Svůj první milion dokázal vydělat ve dvaceti. Stal se z něj vysoce postavený manažer ve firmě založené tuneláři z kupónové privatizace. Postupně se dostal do nejužšího vedení globálního kolosu, který neměl žádné zábrany, zisk byl jedinou hodnotou, vše ostatní šlo stranou.

Adrianovo chování bylo značně asociální, díky tomu dokázal přežít mezi ostřílenými bossy a posléze se mezi nimi výrazně prosadit. Uměl v tom prostě chodit a s morálkou si hlavu moc nelámal. O tom vypovídá i vztah s kolegyní, s níž zcela pragmaticky zplodil dítě. Jeho životní láskou je ale jiná žena. Ema. Původně kariéristka s pracovní náplní vylepšovat mediální obraz tunelářské firmy. Po psychickém zhroucení však svůj život přehodnotila a pokusila se žít jinak a dělat správné věci, tímto směrem se snažila nasměrovat i Adriana. Její úsilí ukázat mu jiný úhel pohledu na technologický pokrok najdeme například v následující ukázce:

„Viděls to dneska venku? Lidi hleděj víc do mobilů a tabletů než na Paříž kolem sebe. Vybavili se aplikacema, který jim měly město zpřístupnit a pootevřít, ale místo toho je od města odclonily, protože sledujou displeje. Mohli zůstat doma a projet si ulice na Street View. Kdyby se zeptali místních, dozvěděj se o zemi víc než z průvodce.“
„Kritizuješ z pozice, jak to bylo kdysi, ale tyhle věci se přirozeně začleňují do společnosti. Za pár let budeme mít všichni brýle s dodatečnou vrstvou informací a pak implantované čipy. To je nevyhnutelný pokrok.“
„Takže máš na všechno jen odevzdaně kejvat a děkovat technobohům, co ti zase seslali? A kdo nesouhlasí, je staromilec nebo co?“ (Str. 23)

Adrianův tým dokázal mimo jiné vyvinout aplikaci, která umí po zadání fotky jakéhokoliv člověka dohledat veškeré jeho profily, pohyb na internetu, osobní údaje, a umožnila by tak každému, kdo by měl tuto aplikaci, zjistit všechny online informace o dotyčném člověku. Pokud vím, taková aplikace snad neexistuje, naštěstí je to zatím považované za neetické, ale možná je jen otázkou času, kdy se i tato bariera prolomí.  Autorovi se tak povedlo upozornit na velmi zásadní problém současnosti - ztrátu soukromí jako následek nezodpovědného používání sociálních sítí.

V textu jsem vnímala paralely s životním příběhem Steva Jobse. Podobné prohry a vítězství, komplikované mezilidské vztahy, nestandardní pracovní metody. A stejně tak jako Jobs, ani Adrian neodpovídal zažité představě ajťáka. V obou případech se jednalo spíše o manažery ajťáků. A pokud budeme považovat Jobse za příklad splněného amerického snu, dá se říct, že Adrian si splnil ten český.

Vzhledem k tomu, že se Tomáš Grombíř živí jako dramaturg a scénárista, předpokládala jsem, že se bude jednat o nadstandardní text s propracovanými dějovými liniemi. Toho jsem se nedočkala, autor v podstatě jen vypráví životní příběh hlavního hrdiny podkreslený změnami ve společnosti. Vyžívá se v detailních popisech, čtenář by však spíše ocenil více dialogů, větší dynamiku textu, takto přece jenom text působí poněkud ploše.

Na druhou stranu velmi oceňuji zajímavý námět, člověk má tendence zapomínat, jak to bylo dříve, mladí lidé odchovaní posledními typy mobilů a notebooků mnohdy ani netuší, že se jedná o výdobytek posledních desítek let. Za vše asi vypovídá dotaz mé dcery, jaký jsem měla mobil, když mi bylo deset let. A odpověď? Žádný.

Knihu Jedničky a nuly mohu doporučit jako nenáročnou odpočinkovou literaturu nejenom pamětníkům devadesátek. A porovnám-li ji s podobnou knihou, kterou o jednom splněném českém snu v hudebním průmyslu na přelomu dvacátého století napsal Oliver Burian, tak je ta Grombířova přece jenom o něco zdařilejší.

Název: Jedničky a nuly
Autor: Tomáš Grombíř
Nakladatelství: Nakladatelství Paseka
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 2016
Vydání: 1.
Počet stran: 280 stran
ISBN    978-80-7432-767-4