Recenze: Michael Hjorth & Hans Rosenfeldt – Poslední zkouška

Vytvořeno 20. 3. 2017 1:00

Autor: Alena Lochmannová

Severská krimi má opravdu „něco“ do sebe. Kriminální příběhy ze severu jsou svým charakterem, příběhem i atmosférou vždy jiné, než kriminální příběhu situované do jiných geografických oblastí nebo sepsané autory z jiných zemí. A přitom je ono „něco“ natolik neuchopitelné, že zůstává jen u čtenářova pocitu. Snad je to ona chladná atmosféra a také to, že jen málokdy je příběh a čtenářův pocit z něj v závěru zkažen ukázkovým happy endem. Severská krimi zůstává reálná, surová a zanechává hluboký dojem. A přesně taková je kniha Poslední zkouška.

Poslední zkouška je pátým dílem série o policejním psychologovi a nenapravitelném sukničkáři Sebastianu Bergmanovi, za níž stojí autorská dvojice Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt. Tentokrát je Bergmanovi věnována stejná pozornost jako ostatním členům vyšetřovacího týmu a jeho příběh tak příběhy ostatních nijak nepřevyšuje, ačkoli se v samotném závěru ukáže být skutečně klíčovou osobou.

Stockholmští kriminalisté mají co dočinění s vypočítavým, chytrým a inteligentním vrahem, který navíc neváhá časem změnit svůj modus operandi. Vrah se zaměřuje na televizní hvězdičky, které jsou známé a úspěšné, aniž by si to dle jeho názoru zasloužily. Podrobuje je tak testu ze všeobecných znalostí o šedesáti otázkách. Pokud jeho oběť projde alespoň třetinou otázek a dokáže správně zodpovědět, může jít, pokud nikoli, čeká ji místo svobody hrot z jateční pistole. Co víc, vrah má potřebu obhájit svůj čin před veřejností, nikoli však vraždu jako takovou, ale její motivy. Touží upozornit na povrchnost soudobé společnosti, pomíjivost slávy a na skutečnost, že skrze televizní obrazovky se dostává pozornosti a ocenění lidem, kteří jsou hloupí, jednoduší, povrchní a zastiňují tak ty, kteří dokázali něco skutečně přínosného.

Příběh sám o sobě nemá příliš komplikovanou zápletku, skutečně překvapivých momentů je zde pouze několik. Vrah je vcelku čitelný, ačkoli v průběhu příběhu se i on sám proměňuje a míří na vyšší mety. Jeho defilé je, pravda, ve vztahu k celému příběhu možná až příliš smělé a vymykající se představě čtenáře o vrahovi, nicméně nikterak znepokojivě. Naopak, do příběhu je tak zahrnuta skutečná akce a děj, který je zajímavý a plyne v přirozeném tempu, tak získává na dynamice. Právě osoba vraha je na příběhu nejzajímavější. Jsou momenty, kdy čtenář bude možná uvažovat nad kávou nezávisle na příběhu samotném o hodnotách, morálce a poměrech v soudobé společnosti. A bez ohledu na žánr je vždy poklonou pro autory, pokud jejich kniha dokáže zanechat dojem, vyvolat myšlenky nebo nastolit nevyřčenou otázku. A to Poslední zkouška rozhodně dokáže.

Samotní kriminalisté, kterým je v knize dán prostor bez rozdílu, jako by žili dvojím životem. Na jedné straně usilovně stíhají vraha a snaží se, aby všechny dílky skládačky zapadly přesně na své místo, na straně druhé žijí své vlastní, více či méně komplikované životy. I když v tomto případě spíše více. Každý z nich tak řeší své osobní drama a čelí nejednomu těžkému rozhodnutí. To dává čtenáři až hmatatelný pocit, že jsou to skuteční lidé, kteří by mohli být jeho sousedy. Běžní lidé s běžnými problémy, pouze ve víru neobvyklého a chladného světa zločinu.

Poslední zkoušku rozhodně nebudete číst dlouho, příběh vás nenechá spát. Čtenář sám přemýšlí o tom, jakým způsobem se vrahovi daří skrývat jeho identitu, jaký dopad bude mít jeho první chyba, kterou udělá, a jak se bude příběh dále vyvíjet. Ani v závěru nebudete zklamáni, neboť po akci, při které budete očima prolétávat řádky, jen abyste zjistili, jak to tedy vlastně se Sebastianem dopadne, přichází rozuzlení. Případ je vyřešen, osobní dramata zůstávají. A jak jsem už naznačila v úvodu, Poslední zkouška není knihou z řady těch, které končí klasickým klišé, tradiční happy end tedy nečekejte. Na závěru je něco dobrého, veselého, smutného, trpného, ale i tragického. A právě závěr je skutečným vrcholem knihy, kdy zapadne poslední dílek skládačky na své místo a čtenář si uvědomí, že to ani jinak skončit nemohlo a že takový závěr je přesně ten, který odpovídá očekávání náročného čtenáře.

Ukázka z knihy:

„Ve kterém americkém státě leží město Chicago?“
„Jaká je chemická značka fosforu?“
„Kdo se stal švédským panovníkem po králi Oskaru Prvním?“
Jedna otázka za druhou, všechny pronášené týmž klidným, hlubokým hlasem. A Mirremu všechny připadaly stejně padlé na hlavu…
„Poslední otázka: Do které čeledi patří rosomák?“
Cvak.
Jaká čeleď? Jak to myslí, čeleď? Mirre věděl, že rosomák se anglicky řekne wolverine, protože viděl všechny marvelovské filmy, ale co to má společného s nějakou čeledí?
„Mám zopakovat otázku?“
„Ne.“
Zavládlo ticho. Do něj se ozývalo jen slabé, rychlé odtikávání. A potom další cvaknutí.
„Čas vypršel. Tak se na to podíváme.“
Mirre vydechl a položil hlavu na stůl. Dvacet jich nemá správně ani omylem. Dokonce ani dvacet otázek nezaznamenal.
Vtom zaslechl, jak muž naproti němu vstává. Mirre pomalu zvedl hlavu a naslouchal. Zdálo se, jako by se k němu falešný novinář blížil. V tu chvíli ucítil Mirre na čele chladný dotek kovu.
„Neprospěl jsi,“ prohlásil muž, který se samozřejmě nejmenoval Sven Cato. Mirre sebou nestačil ani cuknout, když proud vzduchu vytlačil z jateční pistole hrot, který mu prošel čelní kostí přímo do mozku. (Str. 12–13)

Název knihy: Poslední zkouška 
Autor: Michael Hjorth & Hans Rosenfeldt
Překlad: Petra Hesová
Nakladatelství: Host
Místo vydání: Brno
Rok vydání: 2016
Vydání: První
Počet stran: 392
ISBN: 978-80-7491-799-8