Recenze: Josef Formánek – Dvě slova jako klíč

Vytvořeno 10. 4. 2017 2:00

Autor: Jiří Lojín

Hledat smysl života je nebezpečný podnik, a přestože to někteří lidé tuší, mnohdy nedokážou takovému pokušení odolat a pustí se na těžkou a riskantní cestu. Hledají-li špatně, stává se, že neunesou zjištění, že zrovna ten jejich život vlastně žádný smysl nemá. A na konci cesty, kterou nastoupili, čeká otevřená brána psychiatrické léčebny.

Josef Formánek vyniká schopností vyprávět simultánně celou řadu příběhů. Na první pohled to vypadá jako postup, na nějž existuje jednoduchý recept – vytvoř skupinu postav, každé z nich přisuď silný životní příběh, promíchej a servíruj. Ale výsledný produkt, stejně jako výtvor kuchaře, buď pouze nasytí hladové, nebo zprostředkuje skutečný kulinářský zážitek. Vše je nakonec věcí zkušenosti, intuice a talentu, a to včetně zmíněného silného příběhu, protože i jeho působivost se liší formou podání. Spontánnost a vášnivost, s níž Josef Formánek vypráví své i cizí příběhy, přetavují i zdánlivé banality do podoby něčeho zcela neobyčejného.

Autor si nedělá těžkou hlavu s vazbami jednotlivých postav, některé spojuje tajemný dopis, jiné vytrvalé a silné přátelství, někdy je to jen sex na jednu noc. Na první pohled žádná zvláštní koncepce, ale osobně preferuji absenci koncepce před komplikovanou a pečlivě vykalkulovanou stavbou působící křečovitě a nepravděpodobně. Ostatně uzavření pomyslného kruhu vztahů svědčí o tom, že tak zkušený spisovatel, kterým Formánek je, svou knihu neponechal chaotické náhodě.

Děj knihy se odehrává na různých místech světa, ale těžko očekávat, že by se cestovatel Formánkova typu držel úzkostlivě svého domova. Čeho se však úzkostlivě drží, je on sám. Zejména k postavě Davida Zajíce intenzivně přistupuje jako ke svému alter egu, promítá do ní své slabosti, vášně i běsy. Kombinace touhy po příbězích, hledání inspirace a alkoholu v Davidovi odstartuje psychózu, v níž se považuje za mesiáše či samotného Boha. Jen člověk, který zažije něco podobného, dokáže sugestivně líčit pocity oběti takového bludu. Přesto či právě proto píše autor o Davidovi i jeho nemoci laskavě a s porozuměním.

Čas ve Formánkově knize běží klopýtavě. V některých stručných větách se skrývají celé roky, jindy – zvláště v myšlenkách hrdinů – uplyne na několika stranách sotva sekunda. Autor respektuje relativní plynutí času intuitivně, přirozeně a nevykalkulovaně.

Příběh má chvílemi mystický nádech, čtenář ovšem nemá možnost plně posoudit, zda nepravděpodobná setkávání patří do reálné kategorie, nebo jde o nějakou synchronicitu. Proč Teodor mluvil se Sun zrovna o záhadném psaní? Pokud by je autor nenechal natrefit na tuto zvláštní maličkost, prošli by okolo sebe, jako každý den procházíme okolo cizích lidí. Příběh by pak ztratil smysl.

Nejnovější kniha zapadá dokonale do dosavadního Formánkova díla. Neustále se pohybuje v těsné blízkosti svého já, i když vypráví o jiných lidech. Každé slovo poměřuje svým pohledem na svět a svými názory na to, jakým způsobem funguje vesmír a jaké místo v něm zaujímá člověk. Mystika, o níž jsem se zmínil v předchozím odstavci, má své kořeny právě v tomto celistvém vnímání a ve specifickém pohledu na boží přítomnost. Formánek ani jeho hrdinové nejsou typickými vyznavači nějakých náboženství, bezvýhradnost víry Davidu Zajíci přináší pouze psychotická porucha.

Kniha Dvě slova jako klíč – stejně jako ostatní texty Josefa Formánka – má v sobě správné množství ingrediencí, které jsou pro čtenáře atraktivní, ale zároveň mu nechává dostatečně velký prostor pro vlastní pohled na hrdiny i jejich soukromé malé příběhy. Ke knize nelze přistupovat pasivně, ale tak tomu ve skutečné literatuře vždy je.

Dvě slova jako klíč

	Autor	Josef Formánek
	Ilustrace	Dalibor Nesnídal
	Nakladatelství	GEKKO
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2016
	Vydání	1.
	Počet stran	184
	ISBN/EAN	978-80-905581-6-8
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny