Zdeněk Kotrlý – Klamorna

Tak jako zřícenina hradiště Klamorna zdobí pískovcovou plošinu Příhrazských skal Českého ráje, tak básnické dílo Klamorna od Zdeňka Kotrlého zdobí poetickou scénu současnosti. Čeká nás pestrá odysea vesnického maníka Hanuše zakomponovaná do iracionálních pásem nevypočitatelné poetiky.

Kniha se skládá ze dvou částí Klam + Klamorna a tvoří ji souvislé pásmo dynamické absurdistické poezie. Ze zdánlivě nesouvisejících střípků se vrší Babylonská věž, která se nakonec zřítí na celé naše logické vnímání světa. Při čtení budete mít pocit blouznící Alenky v Říši divů. Verše se klikatí do pomyslných oblouků, pod nimiž pozbudeme veškerý rozum a necháme se unášet řetězením představ a výjevů, které přeci jen tvoří epický příběh.

První část nás překvapí nespoutanou lyrikou, zvukomalbou a přehlídkou všemožných zřídka používaných slov. Všude nás doprovází silná dávka absurdnosti, která nás přivádí k rozpakům, zda jsou věty opravdu jen bezvýznamným mlácením prázdné slohové slámy, anebo prudce nelogické verše ukrývají šikovně zašifrovanou část dalšího dění a vůbec celého příběhu. Autor nás nutí přemýšlet a pátrat, takže si občas přečtete některý verš třeba třikrát, čímž vám kniha vydrží na dlouhé hodiny rozjímání a uměleckého vyžití vůbec.

Dílo mě překvapilo rozumovou hloubkou nenásilně rozdrobenou do koláže volného psychotického verše. Najdeme zde jak romantiku malebné krajiny Brd, tak plamenné vlastenectví, náboženské duchovno či oslavu rodiny a venkova. Zejména v druhé části (Klamorna) je láska k vlasti hodně patrná a nemůžeme si nepovšimnout hořkého neodpuštění Němcům a Rusům za okupaci naší malé země. Zároveň se pásmem sem tam mihne přízrak Antikrista, Satana, který představuje ztělesněné zlo, před kterým je třeba mít se na pozoru a neztrácet štít obezřetnosti.

V díle se setkáme nejen s novotvary a slovními hříčkami, ale čtení nám opepří občasné vulgarismy, které působí napůl rušivě a napůl jako zpestření a sérum proti jednotvárnosti. Přesto bych jich na autorově místě několik vypustil.

Formální stránkou poezie se vzhledem k charakteru díla zaobírat příliš nebudu. Dodržování literárních pravidel či složitá básnická pojmenování ani nebyla autorovým úmyslem. Čtenáře zaujme především obsah, který by se žádnou formou a normou okovat nenechal. V opačném případě by vznikl duchaprázdný paskvil.

Na tomto místě bych rád podotknul, že ač je pan Kotrlý vyučeným zedníkem a do důchodu byl zaměstnáván pouze v samých jednotvárných dělnických profesích, tak nás jeho slohové vyjadřování okouzlí celým spektrem nečekaných obratů, archaismů, onomatopoií a češtinářských krás vůbec. Nelze mu upřít ani znalost mnoha reálií a souvztažností.

Oproti tomu jsem se při pozdějším čtení nemohl ubránit pocitu stereotypu a prázdných významů únavně bezúčelných veršů. Postupem času může být čtenář poněkud unaven neustálým uvažováním, zda jsou věty opravdu nesmyslnou vystýlkou, či si nesprávně vyložil jejich význam a něco mu uteklo. Těžko zvážit, zda se to dá považovat za nedostatek, či nikoliv. Milovníky přímočaré a dogmaticky konkrétní epické poezie nikdo ke čtení Klamorny koneckonců nenutí. Nuže budiž.

Jak už jsem se zmínil výše, můžeme se navzdory absenci smyslu a logiky těšit na jakýž takýž příběh – což je velké plus tohoto díla. Myšlenka skloubit absurditu s epickým dějem se mi zamlouvá. Celé (pseudo)vypravování se točí okolo osobitého Hanuše (hlavní postava s autobiografickými prvky), vesnického pantáty Blažeje z vísky Skořice a jeho nejstarší dcery – rudovlasé Malvíny, kterou Hanuš v její panenské nevinnosti svede, takže se dočkáme i porce milostnosti a třešničkou erotična.

Nejvíce mi ovšem učaroval samotný závěr knihy, kdy Hanuš zachrání oběšence tím, že porazí strom, na kterém visí. Zachráněný se mu odvděčí rozhořčenou fackou a chudák Hanuš pak odklízí strom, aby nepřekážel v cestě vojenskému autu, pokud by tudy nějaké jelo. V tomto výsostném zakončení se skrývá náznak alegorie k okupaci a normalizaci, kterou autor na vlastní kůži zažil. Rovněž můžeme toto finále chápat jako trefnou kritiku lidského charakteru.

Co dodat na konec? Kotrlého Klamorna určitě není čtením úplně pro každého a rozhodně ji nemůžeme zařadit do současného poetického mainstreamu. Na její literární strávení je potřeba notná dávky bdělosti a občas i detektivní dedukce k rozkódování podprahového obsahu. Každopádně se jedná o hodně nadprůměrné dílo, se kterým jsem spokojen.



Ukázka z knihy:

Volala z polorozbité budky
od Rusy rozstříleného kostela
svatého Václava na Zderaze
(Gotickou střechu prokousaly
střely tanků z pomatení štábů)
Bydlela poblíž a odpojili jí telefon

Za diktatury (a okupace)
před ublížením umlkají tóny
i z obyčejných telefonů
Při opakovaném násilí a ničení
V tom zdvojení zla ve sluchátku slyšel
jak do mluvítka několikrát vzlykla


Posadil se na bednu u odklíčených dveří
a držel před sebou vzkaz:
Milý – nemohu zde dál žít
Za chvíli zákonně zavřou hranice
(Proč Tě to nezajímá?)
…
Levobočka – Viléma
Ti neumím dát
…
Čeština je nepřekonatelná
Tvé jméno nikdy nezapomenu
Hanuši – Hynku!
Neuhyň
Jarmila


Umí Brdy zdravě vyprostit obojetnost
z pout těla? Když zde nikdy doopravdy
dvouocasý český lev nezařval
a lesy skrývají jen vojenský prostor?


Nejmladší děcko se ptalo táty:
Budeme mít po obědě smrtzlinu?

Opět rozpršelo se (pošmurně)
šňůrky mrholení vytvářely uzounké udičky
pro oči spatřené v třpytce nevinné

Déšť je strunný nástroj
opřený při hraní o nebe
Koho poprosit o trylek?