Recenze: Jostein Gaarder – Loutkář

Vytvořeno 7. 6. 2017 1:00

Autor: Radka Jakubíčková

Každý, kdo alespoň jednou zažil moment nepřijetí v jakékoliv společenské skupině, jistě zná pocit osamění, vyčleněnosti, ale především touhy někam patřit. Stejné pocity denně od svého dětství zažívá Jakop, hlavní hrdina knihy Loutkář norského spisovatele Josteina Gaardera, kterého známe jako autora knih pro děti a mládež i pro dospělé - Sofiin svět, Dívka s pomeranči aj. V příběhu Loutkář nás Jakop a jeho věrný přítel Pelle provázejí hlubinami nitra jednoho citlivého, vnímavého, přesto velmi osamělého stárnoucího člověka.

Děj románu je zasazen do současnosti a převážně se odehrává v Norsku, zčásti ve Švédsku. Jeho hlavním hrdinou je Jakop, vzdělaný člověk a uznávaný jazykovědec, který se ve svém dětství musel vypořádat s tím, že vyrůstal pouze s matkou, otce znal jen z letmých setkání a tří fotografií. Byl také často terčem posměchu svých spolužáků. Život mu poněkud změnila výhra v tombole. Nešlo o miliony, nýbrž o milionového přítele, jehož pojmenoval Pelle. Nebyl to sice přítel-člověk, ale byl jediný na světě, kdo Jakopovi doopravdy rozuměl.

V hlavní postavě se zrcadlí autorovo odborné vzdělání. Gaarder je rovněž jazykovědcem, vystudoval skandinávské jazyky a teologii a působil jako učitel. Jakopa lze tedy do jisté míry vnímat jako alter ego samotného autora. Přestože hlavní hrdina do detailu ovládá vztahy mezi indoevropskými jazyky, opravdový vztah a přítomnost lidského tepla naplno nikdy nezažil. Proto si našel originální alternativu. Navštěvoval pohřby cizích lidí, aby si alespoň na chvíli navodil pocit, že patří do nějaké rodiny. Na pohřeb však zásadně nepřichází jako cizí člověk, který pasivně prožije poslední rozloučení. Na základě informací z tisku se vždy pečlivě připraví tak, že navodí dokonalou iluzi velmi silných přátelských pout s nebožtíkem. Do poloviny knížky má čtenář pocit, že autor nechává Jakopa navštěvovat smuteční hostiny náhodně. Pozornému čtenáři však neuniknou jemné spojovací svorky jednotlivých kapitol, jejichž příběhy tvoří samostatné celky a po nějaké době se začnou propojovat. Postavy prostupují kapitolami, události začínají mít svou logiku a příběh spád.

Autor využívá princip epistolárního románu. Celý příběh je koncipován jako osobní zpověď, dopis ženě jménem Agnes, o které čtenář zpočátku knihy příliš mnoho neví. S pokračujícím dějem však zjišťujeme, že osud Agnes se propojuje s Jakopovým. V tomto ohledu lze autorovi vytknout, že ve snaze seznámit čtenáře s velkým množstvím postav de facto občas vysvětluje Agnes situace, které sama musela znát. To je však jen nepatrným zrnkem prachu v celkovém pojetí románu, kdy autor dokázal analogicky nenásilně propojit myšlenku velké "rodiny" indoevropských jazyků s Jakopovou silnou potřebou náležet do opravdové rodiny.

V současné době jsou severské prózy, a zejména detektivní příběhy velmi oblíbené. Bylo by však nespravedlivé omezit škálu příběhů pouze na tento žánr.  Jostein Gaarder si získal srdce čtenářů mnohem dříve. Již na začátku devadesátých let minulého století prorazil s knihou Sofiin svět, jež byla přeložena do více než šedesáti světových jazyků. Prostřednictvím příběhu malé Sofie neotřelým způsobem zprostředkoval čtenářům dějiny filozofie. V knize Loutkář svou literární fabuli propojil s tematikou jazykovědy a etymologie. Gaarder dokáže ve svých románech jemně a účelně spojit zdánlivě nespojitelná témata. Hloubka tématu knihy Loutkář navíc vede k zamyšlení nad tím, že se na tomto světě denně míjíme, uzavřeni ve svých problémech. A jednoho dne zjistíme, že na setkání už je příliš pozdě a dali bychom vše na světě za možnost posledního doteku, úsměvu či rozhovoru.

Ukázka:
Podstatná hranice nejde mezi živými a mrtvými. Mezi lidmi je jiná, důležitější hranice. Většina živých nebo mrtvých má přece jen jeden druhého, anebo jeden druhého měli, zpravidla trochu obojího, každý má a měl rodinu a přátele. Osobně si znovu připadám jako outsider a člověk nepovolaný (...). Nejsem součástí sociálního tkaniva těch, kteří žijí nebo žili, ale už nežijí. Ta mladá žena v letadle se dotkla mé paže jen kvůli drobné svalové křeči. V nose ještě cítím sladkou vůni Jon-Jonova čilumu a myslím na tebe, Agnes. Měla jsi pravdu. Musím se přestat opírat o jiné. Od nynějška nesnesu ani pomyšlení na to, že bych byl v životě jiných lidí nevítaným hostem.
(Str. 219)

Loutkář

	Autor	Jostein Gaarder
	Překlad	Jarka Vrbová
	Nakladatelství	Plus
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2017
	Vydání	1.
	Počet stran	248
	ISBN/EAN	978-80-259-0634-7
	Ediční řada	Pestrá řada soudobé prózy

Do nakladatelství

Porovnat ceny