Recenze: Siri Pettersenová – Plíseň

Vytvořeno 22. 7. 2017 0:00

Autor: Tereza Dvořáková

Plíseň je druhým dílem trilogie nazvané Havraní kruhy, kterou vydalo nakladatelství Host. Ódinovo dítě si vysloužilo ocenění nejlepší norské fantasy roku 2014 a Plíseň se veze na jeho slávě. Čtenáři jsou nadšení a tak není divu, že se pracuje na filmovém zpracování této série.

S Ymslandskou říší jsme se rozloučili ve chvíli, kdy Hirka prošla havraními kruhy (bránou mezi světy) a opustila tak svoji velkou lásku – Rimeho, bývalého vycvičeného nelítostného zabijáka. Ten se nově stal Nosičem havrana a získal velkou moc, kterou se snaží udržet před nepřáteli i bájnými a nebezpečnými nestvůrami (slepými, kteří se po staletích nečinnosti rozhodli napadat obyvatele). Hirka se vypořádává s nehostinným světem lidí, ve kterém nikomu nerozumí a kde jí nikdo nevěří. Právě zde se postupně dozvídá pravdu sama o sobě i svých blízkých. Do Ymslandy nezapadla, protože byla jiná, neměla ocas, do světa lidí také nepatří, nechápe místní mravy a zvyklosti. Jediné místo, kde se cítila spokojená, bylo po Rimeho boku, ale momentálně jsou každý v jiné sféře.

Jako tomu bylo u prvního dílu, i zde se dočkáme mapy, tentokrát ale nejde o vyobrazení Ymslandy, ale objevíme novodobou Evropu. Ódinovo dítě mělo o 200 stran více textu, tím pádem zde byl prostor na vykreslení postav i prostředí. Děj byl ovšem často rozvleklý, zato v Plísni je všechno rychlejší a akčnější. Navíc je zde odhaleno hned několik tajemství – některá z nich jsou dokonce průlomová. Ani o zvraty v tomto případě není nouze.

Ještě teď si pamatuji, jak jsem byla ze začátku Ódinova dítěte zmatená, když na mě autorka vychrlila velké množství neznámých slov z vymyšleného světa aetlingů. Než jsem pochopila kulturu země a než jsem se seznámila s jednotlivými postavami, chvíli to trvalo. Menšího šoku jsem se dočkala i v Plísni, kde dochází k obrovskému skoku v ději. Z fantasy krajiny, kde ožívají starověké severské legendy, se přesouváme do světa lidí. Změna prostředí mě zmátla a připadalo mi, že čtu úplně jinou knihu. S ubývajícími kapitolami jsem si na nové uspořádání zvykla.

Hlavními postavami, kolem kterých se točí příběh, jsou opět Hirka a Rime. Odpadl nám Urd, kterému byly věnovány zbylé kapitoly v předchozím díle, ale po jeho smrti nebyl vybrán jiný tak důležitý protagonista, aby se na něj vypravěč zaměřil.

Setkáváme se i s novými postavami, které jsou nesmírně důležité pro příběh, díky nim odkrýváme bájné záhady z minulosti. Téměř vše, co jsme v prvním díle brali jako samozřejmost, je rozcupováno. Pravda je úplně jiná a složitější. Nebudu lhát, prostředí prvního dílu se mi líbilo víc, působilo magicky, přesto uznávám, že spojení současného světa s imaginárním je odvážné a nakonec vše vyústilo ve skvělý závěr, který propojil hrdiny a připravil půdu pro závěrečný díl, který by měl vyjít na podzim tohoto roku.

Havraní kruhy patří k sériím s kontroverzní obálkou, která šokuje. Někoho přiměje ke koupi, jiného naopak odradí, u žádného dílu totiž nechybí trocha té krve. Mě osobně příběh nalákal svojí anotací, nikoli designem. Přesto jsem si díky tomuto zpracování knihu zapamatovala a opravdu se nedá splést s žádným jiným dílem. Celá tato série je jednoznačně svá.

Plíseň je norská fantasy, která si získala mnoho čtenářů neotřelým prostředím, množstvím zvratů a silnými postavami. Kniha vycházející ze severských mýtů propojuje minulost s přítomností. Siri Pettersenová v Plísni popsala svět lidí jako nevlídné místo, které křehne a uvadá. Postavy ho vnímají jako oblast, kterou už nelze zachránit, protože lidé Zemi přivodili zkázu a svět umírá. Autorka se nebála hanit a popsat naši planetu krajně nelichotivě. Na druhou stranu má v lecčem pravdu a lidstvo opravdu může za to, jak to na Zemi nyní vypadá.

Siri Pettersenová je norská autorka, která se narodila v roce 1972 v Trondheimu. Siri má odmalička bujnou fantazii, kterou využila hned u několika profesí – kromě toho, že je nadanou spisovatelkou, je navíc i ilustrátorkou a autorkou komiksů. Úspěšná série Havraní kruhy bude zfilmována, takže se čtenáři mají na co těšit.

Ukázka:

Na hřbitově se tyčily jabloně s holými větvemi a ona přesto držela v ruce jablko, které vypadalo, jako by ho utrhli teprve včera. Položila ho na okenní parapet. Ostatní se můžou chovat, jak se jim zachce, ale ona do něčeho, co odmítá umřít, zuby zakousnout nehodlá. Není přeci hloupá. V pohádkách jsou taková jablka vždycky otrávená. Kuro zaškrábal v zásuvce drápy. Spal. To teď dělal pořád. Ani moc nejedl. Jen trochu, jako ona. Klekla si na matraci a šťouchla ho do zobáku. „Nemůžeš tu jen tak ležet,“ pronesla, aniž si byla jistá, jestli mluví k havranovi, nebo sama k sobě. Od chvíle, kdy naposledy vyšla z kostela, uplynulo už několik dní. Vzpomínky na muže s kapucí byly příliš živé. (str.40)

Plíseň

	Autor	Siri Pettersenová
	Překlad	Jitka Jindřišková
	Nakladatelství	Host
	Místo vydání	Brno
	Rok vydání	2017
	Vydání	1.
	Počet stran	456
	ISBN/EAN	978-80-7577-035-6
	Ediční řada	Havraní kruhy

Do nakladatelství

Porovnat ceny