Recenze: Isabelle Austissierová – Náhle sami

Vytvořeno 12. 12. 2017 0:00

Autor: Renata Petříčková

Když jste bytoví, kancelářští a téměř bez přirozené schopnosti přežít drsné podmínky, umožní vám zachovat si život na drsném studeném ostrově bez pro člověka přirozené potravy jen tvrdý dril. A s hlavními hrdiny Louisou a Ludovicem budete mít soucit, jež často přechází až v mrazivé propojení. Stačí jen kousek, abyste měli opravdovou chuť si vzít na nohy ještě jedny ponožky.

Náhle sami. Sami proti přírodě. Sami proti sobě. Tyto úvodní věty na obalu knihy nejlépe vystihují červené nitky, jež se celým příběhem prolínají, a to jak v první části věnované přímo samotnému přežití/nepřežití na ostrově Stromness, tak i v druhé části, která je o tom, jak působí moderní civilizace na člověka, který si projde tímto peklem na rozhraní smrti a života, často mimo realitu. Se vzpomínkou, kdy vaše vědomí bylo často někde pryč, abyste vůbec přežili, s čerstvou a doposud krvavou vzpomínkou je Louisa smýkána bulvárním tiskem a ač je to vše prvotní úleva, posléze zjišťuje, že je to snad ještě větší zátěž než samotné ztroskotání. A tak se rozhoduje k pro někoho bizardnímu kroku.
A já musím říct, tohle je zlatý hřeb celé knihy. Ta neopakovatelná Louisina osobnost, kterou autorka s přesností a láskou, zároveň s obrovskou syrovostí vykreslila tak, že máte chuť s ní splynout v jednu osobu.

Naděje, dril a odkázanost na sebe samé

Z příběhu nejvíce vystupuje neustálá beznaděj, která má pouze jedinou jistotu – pomocnou ruku najdete pouze na konci té své. Musíte se naučit zabíjet, ignorovat život, romantiku, snad i morálku, protože zákon přírody je prostě takový. Děsivý. Jak děsivé jsou tyto kulisy pro člověka, který žije v pohodlí civilizace, která má jistěže také své mouchy, ale stále je to alespoň materiální pohodlí, ačkoliv i za něj platíme často velmi krutou daň na své psychice. Tohle je ale zátěž několikanásobně větší, což je dle mého názoru dáno hlavně tím, že jde o zcela jinou zátěž, o naprosté odříznutí od minulého života, a svou roli hraje i to, že moderní člověk nemá dostatečné znalosti na to, aby v krutých přírodních podmínkách přežil. Ztratil ten instinkt. I o jeho nacházení je atmosféra této knihy a je to jeden z nejdrsnějších podtónů celého příběhu.
Jak pouhý dril dokáže udržet k smrti unavené lidi naživu. Jak bolí naděje, která umírá… Jaké jsou myšlenky na to, že vám druhý ujídá ze vzácného jídla, které vás v mrazu jediné udržuje při životě. Co se honí hlavou člověku před smrtí?

O této knize by se dalo povídat dlouhé hodiny, protože co čtenář, to jiný niterný zážitek. Je to jako klubko složené z mnoha barev a záleží na momentální náladě, která barva vás nejvíce osloví.

Ukázka:

„Podle propočtů v sešitu musí být konec dubna. Svítá až pozdě dopoledne. S jejich pravidelnými aktivitami, s ranním cvičením, s denním pracovním plánem je konec. Od chvíle, kdy zmizela zvířata a kdy se rozbil velrybářský člun, jedou na volnoběh. Posledních čtrnáct dní sporadicky padal sníh, bylo nutné ho odklidit, aby se dostali k potoku, který se často pokrývá jemnou ledovou krustičkou.
Dny je obtěžují. Chtěli by spát, spát, aby zapomněli, spát a jako zázrakem se probudit z příliš dlouhé noční můry.
Rozhodli se, že omezí příděl na jednoho tučňáka na osobu na den. Nejlepší kousky smaží v poledne na lachtaním tuku, zbytek je podivná směs, ve které nechávají hodiny dusit cáry masa, rozdrcené kosti, a dokonce i kůži, jíž dříve opovrhovali. Ráno a večer tuhle polévku co nejvíc naředí a teplá voda, kterou si plní břicha, jim poskytuje krátký pocit nasycení. Po zbytek času jim žaludek kroutí hlad, klepou se z něj, točí se jim z něj hlava, mají z něj náhlé mžitky před očima a paralyzuje je natolik, že si připadají jako omotaní pavoučí sítí.“

Název knihy: Náhle sami  (Soudain, seuls)
Autor: Isabelle Autissierová
Překlad: Markéta Krušinová
Nakladatelství: Argo
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 2017
Vydání    : 1.
Počet stran: 205
ISBN    978-80-257-2173-5